69. Tóny cest -  Roháči Loket nad Ohří - červen 2007

 


Tempo di vlak

 

     Moc vás zdravím na 69. Tónech cest. Zdalipak víte, že Tóny na hradě jsou již po čtvrté? Líbí se nám tady, takže tuhle tradici jen tak neopustíme…

Je zajímavé sledovat postup stavebních prací na hradě z pohledu účinkující kapely. Poprvé jsme tady vystupovali v průchodu (nám to nevadilo – v průchodu jsme hráli poprvé), další rok už bylo postavené pódium, bohužel bez zastřešení -

takže jsme svými pohledy odháněli těžké dešťové mraky.

     Když jsme tu byli naposledy, přibylo zastřešení, ale jen nad diváky (což jsem nikde jinde zatím neviděl). Jsme tedy zvědaví jak to bude letos.

Jisté ale je, že vás čeká pohodový večer, plný sluníčka (můžu si to dovolit říct, neboť tento článek vzniká 3 hodiny před vystoupením) a hlavně za námi přijedou Roháči z Lokte. Ti jsou totiž maximální záruka dobře stráveného večera.

Pěkný poslech přeje za celé Tempo di vlak  přeje

 

Bruml

 

 

                                       

 

Na hradě je vždycky fajn a pokud vyjde počasí, nemá to chybu. Vystoupení zpestřil Markýz, který se tentokrát opravdu nedal přehlédnout. Ještě, že nefoukal vítr.

 

 

 

 

Roháči  Loket

 

25 let - to je pěkný štůstek kalendářů. A každý z nich by mohl vyprávět.

První z nich by určitě vzpomněl pár nadšenců, kteří se sešli, aby si společně zazpívali. Domluvili se, že si budou říkat Roháči z Lokte, a že budou na pódiu zpívat písničky, které zpívají v lese u ohně.

Další kalendáře by vyprávěly o spoustě nádherných lidí, kteří kdy Roháčům překřížili cestu a kteří se stali kamarády na věky věků. O tom, že když už si člověk myslí, že ho jen tak nic nerozhází, rozklepou se mu kolena před plným Lochotínem. Že dvě holky se tetelí na pódiu, neví co s rukama, kam se podívat a děsně jim to sluší, zatímco tři zralí a opráskaní chlapi vedle nich mají mokrý oči a vůbec ne proto, že jim do nich perou halogenový reflektory. Jen kvůli takový maličkosti, že jim Mirek Kovařík strká do rukou dvě keramický patlaniny, který kdysi někdo nazval PORTOU a ZLATOU PORTOU.

Určitě by přišla řeč i na štěstí, které Roháče potkalo třeba v podobě Jardy Studenýho, Kiďákových písniček nebo fantastických lidí, kteří

vymění předvánoční siestu za vydýchaný sál loketského hradu a přijdou si na vánoční koncert Roháčů zabroukat společně pár koled a známých písniček.

           

Lubomír Ríša Melichar 2000.

 

 

  Jenže oni pořád ještě hrají a dávají lidem zapomenout na všední útrapy. Je to moje kapela. Patřím a budu k ní patřit dokud bude existovat. I když už s nima hodně dlouho nehraju. Prožil jsem s těmi blázny tolik krásy, že mám na rozdávání.

 

Vojta Kiďák Tomáško

 

  V osmdesátých letech století už minulého tato skupina, z nepředstavitelně všem centrům muzikálním vzdáleného městečka Loket, přivezla melodické, nápadité, vokálně precizně podané písničky. A jaká to na Portách bývala sláva a krása, když se poprvé rozeznělo „Z města jsem vyšel ven, tam někde do trávy si lehnout…“ Druhý den si už diváci zpívali společně.     

 

Belmondo

 

 

                             

 

Roháči a jejich písně pohodovou atmosféru jenom podtrhli. Jak je vidět, Markýz držel stráž dlouho do noci.