68. Tóny cest - Marien Pardubice - květen 2007
Tempo di vlak
Ententýki dva špalíky ... ... vyšla na mě řada napsat cosi do zpravodaje. Dříve nebo později to prostě muselo přijít. Nemám o čem psát. Asi se nic neděje nebo se něco děje se mnou. Tak tedy záchrana ze šuplíku, která není tak úplně od věci. Začíná nám totiž čas letnícj folkových festivalů.
O malých ohních na velkých festivalech.
Je opravdu milé, že dramaturgové některých velkých festivalů myslí také na tradice a večerním táborákem vychází vstříc trampské části publika . Není to určitě tak jednoduché jak se zdá. Je třeba nařezat dřevo, postavit oheň, zajistit místo odolné proti požáru. Práce je s tím dost. Pak vše může začít. Však u takovýchto táborových ohňů dochází k absurdním situacím, ke kterým u těch klasických výročních ohňů opravdu dojít nemůže. Někdo by se pro to mohl zlobit, ale mi to připadá přinejmenším roztomilé :
Táborák stojí pečlivě připraven, kůly lícují na všech stranách a uvnitř je našlapáno dostatečné množství chrastí. Stačí jen zapálit. Ptám se o kousek dál třech sedících hasičů se třemi červenými minimaxy, kdo vlastně slavnostní oheň zapálí. „No přece já“ odpoví hasič v uniformě. V duchu si zanotuju Mužíčka Mikiho Ryvoly. No samozřejmě, kdo jiný. Nechte si zapálit svůj výroční oheň profesionálem. Služby na klíč – zapálíme, uhasíme …
Táborový oheň se již rozhořel a osvětluje desítky trampů sedících kolem. O pár stovek metrů dál se tisíce lidí baví galaprogramem a tančí ve světle pompézního ohňostroje… U ohně si staří trampové třesoucí rukou předávají „březové lístky“ za zásluhy o rozvoj trampingu. Na první pohled vše nasvědčuje tomu, že je tramping vymírající ilegální organizace …
Zapálení slavnostního ohně začíná ve 22:00. Smutně se díváme kousek dál přes řeku, kde se připravují obrovské reproduktory a instalují bicí soupravu. Countrybál začíná ve 22:00. Co kdyby se zapálil oheň o něco dřív ? Alespoň bychom si chvíli v klidu zazpívali. Ptáme se na to místních organizátorů. „No jo, ale to bychom se museli zeptat manažerky“. Inu nová doba si vyžaduje nové přístupy. Chybí něco vašemu výročnímu ohni a nevíte co? Zkuste manažera.
Tolik tedy článek z roku 2001. Dnes ovšem vím, že některé počiny nelze zlehčovat, protože udržování tradic se stává čím dál tím složitější.
Bruml za Tempo di vlak
Jak se zdá, pro dobrou náladu je schopno udělat Tempo cokoli (viz.komický převlek vlevo)
Marien
převzato z http://www.marien.cz/
Je zvláštní pocit, když se zrodí píseň.
Trocha radosti, pýchy, směs úlevy a překvapení, pocit z dobře vykonané práce…
Trocha fantazírovaní i strachu – co na to řeknou lidi?
Ale jo, převažuje radost….
Píšu, fantazíruju, tedy žiju. Jiní hrají šachy nebo luští křížovky – smysl je
stejný. Však jen do tohoto okamžiku. Zatímco jiní si posléze vychutnávají radost
z vyprázdněné šachovnice či vyplněné mřížky na papíře a těší se na příští
partii, autor písně má pocit rabína Löwa, jenž právě doplácal Golema a ještě mu
nevdechl život.
Dokud píseň nezazní v přítomnosti těch, co jí naslouchají, nežije. K čemu je
kupa mrtvých písní? Leda k tomu, aby tvůrce získal pocit promarněného času a
přestal mít časem chuť psát, či lovit útržky melodií a textů z prostoru,
vesmíru, z jiných písní jiných autorů, atd…
Proto Marien...
Nemám rád neživé písně a samotnému před lidmi mi bývá zima. Sdílená radost bývá
největší. A když najednou a náhodou zjistíte, že jste obklopeni lidmi, se
kterými stojí za to hrát, co víc si jako muzikant můžete přát.
Proto Marien...
Víťa Troníček
Tóny byly zaměřeny na vodáckou tématiku a Marien během svého vystoupení zjistil, že všechny své písně má vlastně o vodáctví.