51. Tóny cest -  Roman Horký - říjen 2005

U Tempa di vlak

... samozřejmě si užíváme kouzelného babího léta, ale taky se už pomalu začínáme připravovat na zimu. Ve sklepě u Brumlíků leží čerstvě složená hromada uhlí, naše rodina má za sebou několikadenní brigádu na řezání a ukládání dřeva, jen Jirka ještě nějaké shání, aby se mohl za podzimních plískanic hřát mimo topení i teplem rodinného krbu. Takže co se týká těchhle materiálních zásob, jsme celkem v pohodě, a musíme doufat, že s tím co máme vydržíme.Zbývá tedy ještě načerpat energii a sílu z nádherných podzimních dní, nechat se prostoupit teplými slunečními paprsky a naplnit nádhernými pohledy do barevných strání. A přesně tohle jsme zažili teď o víkendu v Bílých Karpatech. Vybaveni na chladno a přeháňky, jak hlásila předpověď, jsme se potulovali kolem Vršatských bradiel, s večerem si našli malý plácek chráněný stěnami mohutných skal a usínali pod korunami stromů, ze kterých se nás v noci při sebemenším závanu větru sypalo zlaté listí. Při návratu byly bágly poloprázdné, tak jsme do nich cosi z té nádherné podzimní nálady přibalili i pro Vás. Koukejte si tedy během dnešního večera pořádně nabrat, ať se s tím zase netáhneme domů. 

PĚKNÝ PODZIM                       Ája 

Jak se zdá, Roman Horký dovede udržet posluchače v pozornosti i v oslabení - bez kapely.   Na snímku vpravo je zajímavé to, že Ája je nejvyšší.

Kaštan, Tempo a Roman Horký  (Převzato z www.folktime.cz)

Tak nosím v kapse kaštan.

Ano, máte pravdu, na tom opravdu není nic zvláštního. Stačí zajít do parku či lesa a můžete si kaštanů nasbírat celá kila. Je přece podzim, jak všichni víme.

Ano, je podzim, vítr se prohání po strništích, vinice zejí prázdnotou – s výjimkou těch, kde hrozny ještě čekají na první mrazík, aby mohly být sklizeny a přeměněny na ledové víno, tedy nápoj božské chuti (avšak nekřesťanské ceny) a podnikatelé se při vědomí toho, že se fiskální rok překlopil do svého posledního kvartálu, začínají ohlížet, za co by utratili vydělané peníze, aby se příští rok nezbláznili z daní.

Ale vraťme se k onomu kaštanu. Není to kaštan nalezený, je to kaštan darovaný. Dostal jsem jej od Tempa di vlak, stejně jako všichni ostatní návštěvníci pravidelného klubového večera Tóny cest, který v pondělí 17.10. 2005 vstoupil do své druhé Tempo di Vlak

padesátky. Ájou, tedy Silvií Hillovou, zpěvačkou Tempa, nám bylo doporučeno, abychom si každý jeden vzali z proutěného košíku, který se dal kolovat, neboť jak známo, ten, kdo u sebe nosí celou zimu kaštan, od toho se nemoci drží dál. Věřím, že na této lidové moudrosti něco je a tak se snažím mít vždy jeden kaštan v pravé kapse. V té levé nosím Strepsils – pro jistotu.

Jednapadesáté Tóny cest, které se konají pravidelně v KD Gama na ostravském sídlišti Fifejdy, byly tedy ve znamení počínajícího podzimu, symbolizovaného právě oněmi rozdávanými kaštany (Ája v sobě nezapřela učitelku, když krátce poté, co dala košík kolovat po sále, okřikla návštěvníky, aby se v koši nepřehrabovali, vzali si první kaštan, který v něm najdou a urychleně jej poslali dál), avšak písničky, které na něm zazněly v podání Tempa di vlak, byly převážně letní. Přestože je Tempo di vlak všeobecně považováno za trampskou kapelu, výběr písniček pro tento večer – play list sestavoval sólový kytarista Jirka Hanusek – se mi zdál spíše folkový. Zrovna tak i úplně nová věc Robina Cowboye Hilla, nazvaná Čas, zní natolik folkově, že by přirozeně zapadla do repertoáru třeba starých dobrých Poupat. Ale dost bylo škatulek….

Po přestávce, vyplněné tradičně pojídáním buchet a popíjením čaje – mimochodem, víte o tom, že každý, kdo přijde na Tóny cest s buchtou má vstup zadarmo? Buchta si vstup samozřejmě musí zaplatit - nastoupila hlavní hvězda večera: Roman Horký.

Roman, který vystupoval sólově, což je v našich zeměpisných šířkách k vidění asi stejně často, jako polární záře, se tentokrát rozhodl, že výběr písní nechá plně na divácích a tak se záhy začaly ze sálu ozývat výkřiky s názvy známých i méně známých Romanových hitů.

Je třeba podotknout, že začátek nebyl nejpovedenější. Roman zahájil svoji show hitem desetiletí, písničkou Zachraňte koně, avšak ona notoricky známá úvodní vyhrávka zahraná sice technicky naprosto dokonale, ale bez jakéhokoliv doprovodu zněla pochopitelně poněkud zvláštně. Taky co se týče zpěvu Roman záhy uznal, že některé party, psané na tělo Bůčkovi či Vikinovi, asi nebudou šálkem jeho čaje a rozumně se jim začal vyhýbat. Dále už mám k jeho vystoupení samou chválu. Zazněly písničky, které na koncertech Kamelot už léta nehrál, například Heidi, děvčátko z hor, Nad hlavou zpívající drát, Bella a Sebastián, Dobří holubi se vracejí, Loď jménem láska a dokonce i nejlepší věc, jakou podle mne kdy Roman Horký napsal: Zakletá v pásu kolejí. Všechny tyto věci, pocházející z nejsilnějšího období Kamelotu, zněly jen za subtilního doprovodu kytary (Roman se tentokrát nesnažil servat struny) velice působivě.

Došlo pochopitelně i na novější kousky. Z alba Zvláštní svět to byla ona známá „zeměpisná desetiminutovka“ Kanada a Island (vždy si říkám, jak by se Roman popral s tím, kdyby jeho boeing přelétával nad Papuou – Novou Guineou, Spojenými arabskými emiráty, či Zemí Františka Josefa) a pak dokonce dvě nové písničky z chystaného alba Modrá planeta, z nichž právě titulní skladba mi hodně uvízla v uších.

Na závěr Roman poděkoval všem, kteří dali přednost písničkám před televizním reality póvlem, na což publikum reagovalo potleskem – včetně těch, kterým se mezitím doma jejich VyVolové nahrávali - a na oplátku na něm vyžebralo čtyři přídavky.

Večer to byl pěkný – na to, že byl pondělní – a pro mě přinesl ještě jedno důležité zjištění: Roman Horký nemá na levé ruce sedm prstů dlouhých 20 centimetrů, opatřených pěti klouby pohyblivými v rozmezí 360°, jak se mi vždy zdálo, když jsem se snažil rozluštit jeho nazahratelné akordy. To on si jen, podvodník jeden, dost často podlaďuje kytaru.

Black Bart the P08