44. Tóny cest   (Marien) - leden 2005

U Tempa di vlak

Sedím a přemýšlím o tom, jak vůbec není lehké psát v období okurkové sezóny… Ale není taky o moc lehčí ukočírovat své myšlenky po úterní návštěvě Jiřinky (naší milé ředitelky kulturního domu Gama) a není lehké vstřebat dojmy z diskuse na internetfolku na téma nového folkového pořadu "Namoll" (Ten jsem bohužel neviděl). Docházím ke smutnému závěru, že všichni chtějí ze všeho něco mít. Je to trochu "schýza", když nekomerční pořad musí být komerčně úspěšný, aby uspokojil své okolí s nataženými dlaněmi. Pro ČT musí mít pořad dostatečnou sledovanost, proto se tam objeví především známé tváře. Upřímně mě pobavila reakce Michala Juppa Konečného, který jinak v decentní diskusi, posílá baviče někam tak, aby se to rýmovalo. A co se týče našich večerů - město ruší propagační podporu kulturního domu, Ochranný svaz autorský žádá další poplatky. Aby jste to nepochopili špatně, v předchozích řádcích jsem si nestěžoval, to jsem jen konstatoval. Nemám právo si stěžovat, všechno co jsme si od pořadu Tóny cest přáli, se nám vyplnilo. Udělat si pěkný večer, poznat nové lidi a nové hudební hosty nebo jen tak si pokecat se známými. O to nám jde především. O tom, že jsme byli pochopeni, svědčí vaše návštěva v Gamě. Dík za to.

Mějte se fajn a pěkný večer přeje Bruml za Tempo di vlak.

Tempáci v řadě a pěkně vybarveni.

Dostali jsme od Marien pěkný dárek, co jiného z Pardubic než perník.

Marien Pardubice

Marien Je zvláštní pocit, když se zrodí píseň. Trocha radosti, pýchy, směs úlevy a překvapení, pocit z dobře vykonané práce... Trocha fantazírovaní i strachu - co na to řeknou lidi? Ale jo, převažuje radost.... Píšu, fantazíruju, tedy žiju. Jiní hrají šachy nebo luští křížovky - smysl je stejný. Však jen do tohoto okamžiku. Zatímco jiní si posléze vychutnávají radost z vyprázdněné šachovnice či vyplněné mřížky na papíře a těší se na příští partii, autor písně má pocit rabína Löwa, jenž právě doplácal Golema a ještě mu nevdechl život. Dokud píseň nezazní v přítomnosti těch, co jí naslouchají, nežije. K čemu je kupa mrtvých písní? Leda k tomu, aby tvůrce získal pocit promarněného času a přestal mít časem chuť psát, či lovit útržky melodií a textů z prostoru, vesmíru, z jiných písní jiných autorů, atd... Proto Marien... Nemám rád neživé písně a samotnému před lidmi mi bývá zima. Sdílená radost bývá největší. A když najednou a náhodou zjistíte, že jste obklopeni lidmi, se kterými stojí za to hrát, co víc si jako muzikant můžete přát.

Proto Marien... Víťa.Troníček

Zleva: Ivan, Zdeňka, Víťa a Píďa.

16. října 2004 - Bradelská skleněnka, Horní Bradlo.

Pšššššt, utajení, dobrý zvuk, výhružná sms, vyřízené hlasivky a heč, řídil jsem Lagunu.... Dobře utajený festival. Tento festival svou propagací skutečně připomínal tajnou akci bezpečnostní informační služby. To je hodně špatný příklad - vlastně naopak, to by o tom všichni věděli.... Faktem je, že ani já neměl moc představu, kam to vlastně jedeme, jak dlouho máme hrát, co máme hrát a kdo tam ještě s námi hraje - pravda kromě Pidilidí, protože Píďa pronásledoval Lagunu a Ká statečně v Paziho bílé škodovce, plné Pidilidí a jejich potomků. Marně, už cestou do Chrudimi jsem ho úspěšně setřásl, mimochodem řídil jsem Lagunu a Honza Káčko - evidentně se dobře vyspal, že mi svou milovanou tmavězelenou autožábu Lagunu půjčil. Počasí ráčilo být přehnusné, ale Sokolovna v Horním Bradle vcelku útulná. Nikdo nevěděl v kolik přesně hrajeme, překvapilo mě, že to netuší ani Jarek Hampejz, co by hlavní pořadatel a ve snaze utajit tento drobný chaos se mě ptal, jak jsme se to vlastně domluvili, přestože jsme spolu vlastně nikdy nemluvili. Báječný člověk a skvělý festival. Nakonec jsme se shodli na oboustranně vyhovující 14 hodině a čtyřiceti minutovém programu. Trochu hrůza - před týdnem jsem v nějaké tělocvičně na Vysočině v rámci představení Divadla Karla Čapka zaimitoval sojku a od té doby chrčím, jak píchlá meruna (dovoluji si citovat krásné přirovnání Ondřeje Hejmy z hodnocení jedné Superstar) Tedy ve výškách jsem modral a jel na přehlcený plyn...móc špatný, ještě že se to v tom chumlu hlasů trošku ztratilo. O výborný zvuk se postarali Helenka a Karel Toupalovi, kteří přežili i náš pokus o unplugget verzi Roxette, byť se malinko otřásala výstavka keramiky, postavená v koutě sokolovny. Hrálo se moc příjemně, za buřta a limču. Troufnu si říci, že to byl milý festival, díky Jarku, i když by hudební publicista asi decentně poznamenal, že by přehlídce slušelo více diváků. Ale to víte, utajení, je utajení.... :-) O tři dny později mi přišla výhružná sms, jak to, že jsme v Chrudimských novinách měli fotku jako kráva, jak to, že jsme hráli a nedali vědět a že kvůli tomu Stillerovi seděli doma a bylo hnusně a čuměli na televizi a že kdyby to věděli, určitě by do Bradla jeli.... Václave promiň, copak za to můžeme...?

Zapsal: Víťa

Marien pohromadě.