Období letních prázdnin je obdobím, kdy se s trampskou muzikou setkávají i ti, kteří ji během roku nijak zvlášť nevyhledávají. Je to období táborových ohňů, opečených buřtů a písniček při kytaře. Možná, že si kolikrát s dětmi zpíváte písničky skupiny Hop trop a ani o tom nevíte. A to je dobře. Znamená to, že písničky zlidověly. Potvrdili nám to i členové skupiny samotné při svém koncertu v modřanském Labi začátkem června. Tři "ostřílení" hudebníci - Jaroslav Samson Lenk, Ladislav Huberťák Kučera a Jaromír Šroub Vondra - nám odpověděli na zvídavé otázky v naprosté pohodě, která provází i jejich vystoupení.

Začneme pěkně od začátku. Kdy, kde a jak vaše skupina vznikla?

J. Lenk: Vznikla kdysi dávno na Kladně. Vznikla jako parta kámošů, kteří si chtějí zahrát, a příští rok bude slavit dvacetiletí. Už hrajeme dost dlouho, co říkáte.

A pořád ve stejné sestavě?

J. Lenk: Ano. Máme dojem, že na trampské scéně, která u nás je, představuje skupina Hop trop jedinou jistotu.

Žádné osobnosti nepřibíráte ani u vás nehostují?

J. Lenk: Hop trop je léta neměnná sestava, kde vše stojí na textech Ládi Kučery. My mu trošku pomáháme s muzikou. Někdy to ani moc nepotřebuje, protože si napíše dobrou muziku sám. Jde nám spíš o trampskou písničku než o nějaký zadumaný folk. Je tam více jásání než rozjímání o tom, že všichni víme, jak je všechno špatné. To jsme nikdy nedělali.

Pane Kučero, odkud čerpáte inspiraci po dvaceti letech skládání?

To člověk ani neví. Prostě mě něco napadne, tak si to začnu pískat, broukat. Nebo zaslechnu nějaký příběh a řeknu si, to bylo hezké, pěkná myšlenka. A pak sedím a pracuji. Já to mám všechno vypocené. Někdo si přijde, vezme papír, řekne píseň - raz, dva, tři - rozmáchne se a má to hotové. Napadne ho celá píseň najednou. Tak to ne. To není můj případ. Já mám dvě větičky, nosím je na ušmudlaných papírkách čtrnáct dní po kapsách a pak probdím noc a mám jednu sloku. Pak probdím druhou noc a mám refrén a takhle pomalu to jde... Já nejsem tak geniální a chytrý, já jsem pracovitý - někdy. A teď poslední dobou moc ne. Teď jsem pracovitý, ale manuálně - přestavuji dům.
J. Lenk: No, ono je to taky tím, že když někdo napíše sto, sto dvacet textů, musí dávat velký pozor, aby se k něčemu nevyjadřoval dvakrát. Já to mám jednodušší, já žiju bujným životem. Kolem mě se dějí strašné věci, takže stačí se už jen dívat. Nebo dávám dohromady nějaké příběhy, co slyším. Filozofické úvahy už mě přešly. Protože dneska se kdekdo vyjadřuje ke všemu.
L. Kučera: Ty písničky zkrátka musejí být o něčem. Vztahy, věci, příběhy, předměty, lásky - nelásky, bohatství, chudoba a tak dále.

Hrajete profesionálně nebo máte ještě nějaké jiné zaměstnání?

J. Lenk: No, ono jde o to, co je to dneska profesionálně. Láďa mimo zpívání ještě staví kytary, Míra chodí do práce, živí se jako číšník. Ale hrajeme za peníze. Já protože hraji s tolika kapelami, tak mně už na nic jiného čas nezbývá.
L. Kučera: Jarda už je profík, protože ho živí jenom ta jedna věc.
J.Lenk: Ona mě neživí jenom ta jedna. Ještě máme nahrávací studio a působil jsem chvíli ve vydavatelství a rozhlase. Takže ten hlavní příjem taky nemám z muziky.

Jde to vůbec uživit se muzikou?

J. Lenk: Určitě je to těžké.
L.Kučera: Ale jde to, proč ne. Jen si každý musí umět vyčíhnout směr, který mu jde a na který stačí. Někoho uživí i hraní na ulici. A nemusí ani moc dobře hrát, stačí že má fluidum a lidi mu platí. A na druhou stranu umělec, který má v sále vstupné 200 korun, by se na ulici nechytil.
J. Lenk: Máme kamarády od jazzu, hrají na Karlově mostě nebo na Staroměstském náměstí. Je mezi nimi i jeden právník. Říká, že si za čtyři hodiny muziky vydělá víc než za osm hodin v advokátní kanceláři.

Vraťme se k vašemu programu. Jmenuje se nějak?

J. Lenk: N''áš pořad se odjakživa jmenuje prostě Hop trop a hrajeme v něm takový zlatý výběr plus nové písničky. Máme písničky, které vydržely všechny ty roky, máme je rádi a nemíníme je opouštět.
L. Kučera: A navíc to jsou písně, o které by si lidi stejně řekli.
J. Lenk: Ano, "Dvoukolák", "Jonathan", vodácké písničky, co jsme dělali od Zdeňka Šmída.

Průvodní slovo dělá kdo?

L. Kučera: Všichni. Když někoho napadne ptákovina, tak ji řekne.

Takže to vůbec není připravené?

J. Lenk: Máme připravené jenom určité body.
L. Kučera: To není připravené, to je zkušenost. To se totiž blafe a když se něco povede, tak si to člověk zapamatuje a použije to jinde. Ale napsaný scénář nemáme.
J. Lenk: Ono by to samozřejmě šlo dělat podle scénáře, ale pak už ten pořad ztratí kouzlo nechtěného. Pochopitelně záleží i na publiku. Stačí, abych viděl, jak divák reaguje - posunkem, grimasou. A už to ve mně nabuzuje tu chuť s tím člověkem komunikovat. Vlastně se dá říci, že lidé dostanou takový koncert, jaký si zasloužili.

Jaké chodí publikum, změnilo se nějak s dobou?

J. Lenk: Na nás chodí publikum zhruba od pěti do sedmdesáti let. Někdy bych řekl, že je až na pováženou, kolik lidí se přijde na tři "dědky" podívat. A s dobou se nezměnilo, jiskří to pořád.

Na sídlištích to také jiskří?

J. Lenk: To jo, to kdekoliv po celé republice. My hrajeme od poslední vesničky až po velké sály a amfiteátry. Kolikrát to na vsi je lepší. Já vůbec nechápu, proč chtějí všichni hrát pro statisíce lidí. My máme radši takové ty tří až čtyřstovkové sály. I tenhle váš klub je nádhera. Ve velkém sále už není ten bezprostřední kontakt, už to nefunguje.

Vystupujete v Praze pravidelně?

J. Lenk: Já mám svoje pořady. Víte, já jsem vlastně rozčtvrcenej člověk. Já totiž hraji s Janouškem, pak hraji sám, pak jako Samson a jeho parta a pak jako Hop trop. A jako sám si dělám takový pořad ve Mlejně ve Stodůlkách. Tam si každý měsíc pozvu zajímavého hosta, buď z těch zasloužilých nebo z těch začínajících, jaká je zrovna chuť. Minulý měsíc jsme tam křtili desku Pepy Lábuse, což je zvláštní folkáč. Měl k té desce výborné kmotry - Lou Fanánka Hagena, Magora ze Tří sester a mě. Skutečně bezvadná sestava.
Á propos deska. Poslední deska Hop tropu "Potvory" vyšla v roce 1998.

Můžeme se těšit na další?

J. Lenk: Chystali jsme s partou novou desku, ale firma Monitor mi řekla, že momentálně nejsou peníze a není ani vhodná doba. Abychom počkali do příštího roku. Takže my ji v podstatě máme natočenou a vyjde snad příští rok. Asi se bude jmenovat Se mnou mě baví svět.

Co vás čeká v létě?

J. Lenk: V červnu je to Dvorana - Lochotín v Plzni, začátkem července Zahrada 99 v Náměšti na Hané. A potom festival, který děláme my a který se jmenuje Muzika v Hrádku u Rokycan. Založili jsme ho před osmi lety, když odešla Porta ze západních Čech. Objevili jsme krásné přírodní kino, velké tak akorát. Jak už jsem řekl, my nemáme rádi takové ty masojemy. A tam je prima, že amfiteátr má stopstav na 2 500 lidech. Řekli jsme si, že uděláme něco, co má smysl. A festival, kde jde spíš o muziku než o masovost, smysl má.

Příští rok oslavíte dvacet let. Chystáte dort?

J. Lenk: Chystáme, chystáme. Vyjde nám deska k dvacetinám. Dvacet nejlepších písniček. Přemýšlíme, jak to udělat, aby si je posluchači vybrali sami. K tomu bude sada koncertů a snad i televizní pořad. Mluvil jsem s brněnskou televizí, která nám natočí koncert k těm dvacetinám a udělají z něj půlhodinku našich písniček.

A nakonec vám položím zvídavou otázku. Víte, na kolikátém místě jste se umístili v anketě časopisu Folk a country v kategorii skupina roku?

(na 7. místě z 20 kapel - pozn. autora)
J. Lenk: Nevíme. Víte, my se na všechny ankety díváme trochu skepticky. My si vážím''e všech lidí, kteří do takové ankety nenapíšou, protože normální člověk nemá žádnou potřebu psát někam do anket.

Já vám přeji - i když trochu s předstihem - k těm dvacátým narozeninám všechno nejlepší, hodně skvělých muzikantských nápadů, hodně spokojených posluchačů a děkuji za rozhovor.

(Radana Ardeltová)