36. Tóny cest   (Vojta Zícha a Druhá míza) - březen 2004

U Tempa di vlak

Malá zamlžená okna, temná místnost plná různých přístrojů s knoflíky, čudlíky a všelijakými páčkami, kontrolky zmateně blikají, kolem sebe pořád stejné obličeje  …  Tak nějak si představuju život v ponorce.

Souvislost mezi nahrávacím studiem a ponorkou je zřejmá, ale za těch čtrnáct dnů v nahrávacím suterénu se ponorka nedostavila. Natáčení bylo v poklidu a na nové CD se fakt těšíme. Ale ke zdárnému konci toho ještě kus chybí. No, jen si představte, zbývá už jen: míchání, vymíchávání, poslouchání, mastrování, čištění, na obal focení, psaní, navrhování, zarovnávání, ořezávání, tónování a pak nějaké to vytištění, lisování, dolisování, balení, posílání. A kolem toho všeho je plno vyřizování, telefonování, mailování, dohadování, smlouvání a kolikrát i nějaké to překvapování. Pevně věřím, že  celá ta poťouchlost bude končit příjemným posloucháním. Další podrobnosti, kterých má Ája popsaný velký papír, se dovíte na křestu cedéčka na květnových Tónech cest.

Počátkem března v pátek a v sobotu proběhla ve Staré Bělé akce Trampský guláš. Atmosféra byla opět rodinná a návštěvnost skvělá. Kolik přijde lidí poznáme podle toho, kolik jídla nám nakonec zbude. Byly ročníky, kdy jsme polívky z mrazáku dojídali skoro celý rok. Z toho letošního máme doma jen jeden půllitrový kelímek zelňačky. Jak jsem řekl – úspěšná akce. Teď mě ještě napadá, že by to mohlo mít nějakou souvislost s tím, jak kvalitně Břéťa navaří. Ale do těchto úvah se raději pouštět nebudu.

Přeji vám, abyste nechali starosti všedního dne někde za dveřma tohoto sálu a dnešní večer si pěkně užili. 

Bruml   Tempo di vlak

Kvalita produkce se dá snadno zvýšit přibráním hosta. Viz. Vojta Zícha a Tempo di vlak

Vojta ZÍCHA

Narodil jsem se 1.2.1955 v Praze jako nejmladší ze tří bratří.
Dětství bylo šťastné až idylické do chvíle, kdy mě hudbymilovný otec nechal zapsat do LŠU na housle a protože byl systematický, dohlížel na mé denní cvičení. Každé odpoledne stál v každém z našich tří pokojů jeden ubožák a fidlal. Otec krouživým pohybem procházel bytem a své krátké zastávky v jednotlivých místnostech většinou končil slovy: "Jseš tak blbej, nebo to jenom děláš?!" V bláhové naději že si polepším jsem tvrdil, že jsem tak blbej... Zkrátka pláč, nářek a skřípění zubů.
Ačkoli jsem v tu dobu ještě neznal film "Limonádový Joe" několikrát jsem zkoušel nenáviděný nástroj rozkousat. Na rozdíl od pana Hlinomaze ve filmu se mi to nejen nepovedlo, ale ještě mi sjel mléčný špičák po horní desce houslí a já si dost bolestivě natrhl koutek. Párkrát jsem housle také během cvičení hodil ale buď jsem byl málo razantní nebo jsem si to v poslední chvíli rozmyslel - housle skončily jednou v peřinách, podruhé v křesle. Velkou radost mi také při cestě z LŠU udělali naši romští spoluobčánkové mého věku, když mi housle sebrali a zkoušeli na nich sáňkovat. Nicméně byste nevěřili, co všechno housle přežijí bez úhony... Během let mi k těm houslím přibyl ještě klavír, který jsem později vyměnil za bicí nástroje.
Důležitý předěl v mém hudebním životě se odehrál v osmé třídě. Na jejím začátku přišel o dva roky starší bratr Martin a oznámil mi, ať se do pondělka naučím na kytaru protože jim odešel doprovodný kytarista ze školního bigbítu - tu jistotu se kterou jsem tehdy měnil akordy v písničkách od Olympiku si určitě dovedete představit... Na konci stejného ročníku ZDŠ jel můj nejstarší bratr Ondřej se školním orchestrem pražské konzervatoře do Německa (tehdy ještě západního). Maminka mu kladla na srdce, aby nám dětem přivezl něco opravdu užitečného a ne nějaké blbosti. Pojal to velkoryse a přivezl tři mikiny, troje džíny, tři vyhazovací nože a pětistrunné banjo. Tím byl uskutečněn první důležitý krok mého přestupu k folkové a country hudbě. Tím druhým, neméně důležitým krokem, bylo ponižující zjištění, že patnáctiwattový zesilovač Tesla z bazaru je vrchol mých finančních možností a že se holt ten bigbít takhle asi dělat nedá...
Díky nepopsatelnému sledu náhod a bratrových spolužáků jsem se ocitl ve třinácti letech s houslemi a banjem na prknech Malostranské besedy jako jedna polovina dvoučlenné hudební sekce souboru lidových písní Zimostráze Vysrálka ze Zákrb ve hře divadla Dostavník "Krhutská kronika" (autorem této skvělé knihy je Ervín Hrych). Po roce a půl, tzn. na konci deváté třídy mě tam objevil Jiří Matějček, bývalý člen kapely Folk Singers a nynější kapelník skupiny Cukrátka a na místě činu mě angažoval.
V Cukrátkách hráli a zpívali z dnešního pohledu zajímaví lidé - třeba Václav Limberk a Pavel Král ze skupiny White Stars (Pavel Král dnes Zelenáči) - ale já, protože jsem nezpíval a jenom hrál jsem se nudil a z kapely odešel. Brzy na to vznikly Blátotlačky (tuším že 1971 na podzim) což bylo trio - basa Jaroslav Kovář (možno vidět s Pepou Nosem, v jistém období se Žalmanem) kytara Jiří Matějček a já na banjo, kytaru a bonga. Všichni jsme zpívali a bavilo nás to. Domovská scéna byla Malostranská beseda se skvělou partou tehdejšího FCK.
V roce 1976 už jako 21letý stařík jsem šel na vojnu a protože jsem byl v jistých oborech velice pilný, oženil jsem se a měl dvě děti. Mít dvě děti a nemít byt je trochu nevhodné pro výchovu, takže jsem se s pomocí manželčiných známých sehnal zaměstnání ve stavebním podniku který mi poskytl střechu nad hlavou formou družstevní výstavby.
Z manželství banjisty a zpěvačky nemůže vzejít nic jiného než společná kapela - tentokrát se jmenovala Studio PF a kromě mé ženy Mileny v ní hrál ještě Honza Vokurka na kontrabas a z Prahy dojížděl vynikající kytarista a muzikant Bohumil Sýkora. Kromě různých písniček, ocenění, vyhraných Port se nám ovšem v kapele i v rodině rozmohla i ponorková nemoc, takže jsme se krásně rozvedli a bylo po hehe.
V té době jsem nalezl útočiště v Českých Budějovicích pod křídly Karla Tampiera (bývalého kapelníka Bobrů). Ten měl v tu dobu kapelu Zřídlo, proslulou svými recesními písněmi a projekty (Např. symfonická báseň Pradlenka aj.). Na éru Zřídla vzpomínám velmi rád: Tak například byl na popud kapelníka zorganizován konkurs na zpěvačku. Velmi jsem se zasadil o přijetí jedné uchazečky jen proto abych jí mohl vzápětí vyhodit z kapely a vzít si ji za manželku. (Myslím, že Karla jako kapelníka a muzikanta jsem docenil až mnohem později...)
Mezitím jsem začal souběžně hrát se skupinou SEM TAM a později profesionálně s Minnesengry.
V roce 89 jsem přijal Žalmanovu nabídku ke spolupráci a do podzimu 97 jsem byl členem tohoto sdružení. Na jaře téhož roku se ozvala Pavlína Jíšová a Tonda Hlaváč, zda bych si s ními nezahrál na Pavlínině sólovém projektu, což jsem samozřejmě bez váhání přijal.
S nudícími se kolegy z téhle sestavy Pavlína Jíšová ...a basta Jirkou Machem a Tomášem Berkou ( tzn. s neNezmary) jsme víceméně náhodou dali dohromady skupinu která funguje souběžně s Pavlíninou ...a basta a říká si "II.míza Vojty Zíchy". (Takhle jsem své kolegy představil při prvním hraní 7.1.1999 v Malostranské besedě a už nám to zůstalo). Je zvláštní, že když to řeknete jednou, tak je to docela vtipný název. Po třetí mi to už tak vtipné nepřipadalo. A když někam zavolám a řeknu že přijedu s II.mízou...
Snažíme se hrát muziku pro lidi kteří přijdou domů z práce s rukama "u kolen", pobavit je a rozptýlit - jak říká pan Svěrák: "Není nutno...".
 

  Ke kvalitní muzice není třeba mnoho lidí, stačí tři dobří muzikanti.