14. Tóny cest (Roháči) - leden 2002

Roháči    Loket nad Ohří

V časech Londonovské zlaté horečky táhli tisíce dobrodruhů horskými pralesy k Dawson City. Ze západu tam bylo možno dorazit jen po divokém proudu horního Yukonu. Muži, kteří se probili pustinou až k němu, začali proto na jeho březích hned stavět pravidla. Na většině plavidel bylo vidět, že nevznikla v profesionálních loděnicích. Musela však být natolik pevná, aby proplula vražednými peřejemi Five fingers a dál do zlatonosného kraje. Zdaleka ne všichni muži to dokázali.

Písničky Roháčů ta Yukonská plavidla připomínají. Je na ně spolehnutí. S tím, kdo jim věří, dokážou proplout pralesem otupění a zabijáckými peřejemi civilizace až do krajin, na která mnozí z nás už dávno zapomněli. Jsou to kraje průzračné, kde dosud muže zdobí čest, dívku čistota a kde pravda zůstává pravdou. Písničky zpívané v tom kraji voní dřívím, vodou, hlínou, večerní trávou. Víra Roháčů je pevná, proto ani po desetiletích nepodléhá módě. Hory a oblaka, stromy a lesní zvěř se taky nemění. Roháči netouží dokazovat svým fandům, že jsou jiní, než byli loni, že jsou stále vpřed, aby je kritika pochválila. Roháči nikdy nezanáší do svého zpívání upocené manýry sportovních hřišť. Spíše se vždycky starali aby jejich písničky oslovily lidi stejné krevní skupiny. To se jim podařilo.

V roce 1990 získali Roháči Zlatou portu. Zasloužili si ji nejmíň o desetiletí dřív. K čemu však oficiální pocty právě v tomhle žánru? Významnější je, že písničky z repertoáru Roháčů rozléhají se už léta po Čechách, po vodáckých hospodách a u trampských ohňů. Ať Vás i jejich CD deska osvěží jako sklenice piva na letním vandru. Nebo jak přívětivý oheň, u něhož se vzpomíná a sní.

                                                                                    Zdeněk Šmíd

Roháči Loket

A taky srdceryvné loučení

U Tempa di vlak

Ohmataný loňský kalendář skončil nenávratně na dně tmavého šuplíku psacího stolu, a my se tak nějak v tichosti překulili do  nového roku.

Silvestr jsme strávili v kruhu nám blízkých lidiček na chatě v Krásném poli. Chata nepatří zrovna k největším a tak jsme si při prvním pohledu říkali, jak se nás tak asi zhruba třicet vejde. Zjistili jsme, na základě známého českého přísloví, že jsme tím pádem všichni dobří lidé, protože nikdo z nás nemusel zůstat venku…

Těsně před půlnocí jsme se všichni odebrali ven do mrazivé noci, abychom se, podle naší novodobé tradice, rozloučili se stařičkým rokem na konci jeho života u pohasínajícího ohýnku, v němž žhnuly uhlíky z loňského novoročního ohně. S úderem půlnoci jsme za zvuku osadní hymny přihodili do skomírajících plamínků novou várku dřeva a v oranžové záři ohně symbolizujícího nový rok jsme si připili pramenitou vodou, letos ne z tradičního kotlíku, ale z hrnce, jelikož kotlík si klidně odpočívá zapomenutý ve skříni na půdě…

U novoročního ohně jsme ještě chvíli zpívali, plánovali, přáli si a vzpomínali, než nás chlad noci  zahnal do vytopené chaty ke stolu plného dobrot…

Doufám, že jste i vy všichni prožili přelom roku podle svých představ a správnou nohou vykročili do toho nového.Takže na závěr přejeme všechno nejhorší … ať se vám vyhne.

                                                                  Za Tempo di vlak         Cowboy

Tempo di vlak.    Čenda, zvukař Pery, Jiřík.      Jiřík přebírá dar od diváků - zabalený řízek. 

Pán současný ředitel s ředitelem budoucím