12. Tóny cest (Lístek, Yukon 98) - listopad 2001

Lístek Praha

Lístek bývala v devadesátejch letech minulýho století docela známá kapela,
nahrála dvě CD, pravidelně hrála na Portách atd. Pak se její členové rozešli
do jiných renomovaných nejmenovaných kapel (Kvokál a Magison) a Zbyněk -
kapelník zůstal sám. Asi před rokem začal dávat dohromady novou kapelu.
Dneska hrajeme ve složení:

Zbyněk Zatloukal - dvanáctistrunná kytara, hudba, texty
Sylva Čekalová - Panova flétna
Jiří Matěk - pětistrunné banjo, šestistrunná kytara, hudba, texty
Radek Polívka - kontrabas
+ zpěv více méně všichni

Na tomhle složení se nám líbí netradiční zvuková kombinace banjo + Panova
flétna. Díky nástrojovýmu obsazení, kde žádnej nástroj nepotřebuje podporu
ze strany ČEZ, můžeme hrát i bez aparátu, což zhusta a rádi činíme. V
poslední době se nám dobře hrálo třeba na vyhlašování výsledků literární
trampské soutěže Trapsavec, nebo na Jizerský notě, kde nám taky Tempo di
vlak nabídli hostování v jejich pravidelným pořadu. Jestli to ještě někdo z
předchozího nepoznal, tak všichni v kapele jsou postižený úchylkama typu
ježdění na vandry nebo na vodu, což odpovídajícím zůsobem deformuje i naši
muziku.

Lístek Praha

U Tempa di vlak

Tak to psaní tentokrát PŘIPADLO na mě. Mám ráda podzim. Vždycky se na něj těším, ale tak mi nějak dochází, že v tomhle ročním období číhá na člověka spousta nebezpečí. Sotva jsem bez boulí přežila PADÁNÍ ořechů na naší zahradě, vytáhly mě děti na sbírání kaštanů. Při sekání trávy na mě SPADLO jabko a večer na mě PADLA únava. Ráno mi VYPADL z ruky můj nejmilejší hrnek. Chystám se na vandr a zjišťuju, že se mi ROZPADLY boty. Nic nestíhám. Do autobusu jsem VPADLA na poslední chvíli, knoflík na kabátě visí na vlásku a počítám, že jestli ho brzy nepřišiju, brzy mi UPADNE. V práci si chci uvařit vodu na čaj - zkazila se konvice a VYPADLY pojistky. To, co jsem na sebe ještě v polospánku po zazvonění budíku navlíkla, mi vůbec NEPADNE... Občas mě POPADAJÍ podzimní nálady a jak to tak VYPADÁ, asi to ze mě jen tak NESPADNE. PŘEPADAJÍ mě všelijaké myšlenky. Chce se mi nevstat ráno z postele, nejít do práce, neumýt nádobí,... Chce se mi PADNOUT někam pod stromy do listí a čekat, že mě NAPADNE nějaká pěkná podzimní písnička. Ale dost povídání. Těším se, až z nás po prvních akordech SPADNE tréma, jsem zvědavá, jak se vám budou líbit naše dvě nové písničky. Tak držte palce, ať nám to dobře DOPADNE. 

                                                                                                              Ája

Řezňa nám zpožděně předal putovní cenu z FTP ve Skaličce.

Liščí camp, Modrej camp, Puchejř, Yukon, Britská Kolumbie a jiná místa.   (Příspěvek k povídání o Yukonu)

Jó kamaráde, Kanada... Ty hory, ty lesy a louky, ty jezera! Vysněná a nepředstavitelná země. To je jiný kafe než nějaké Beskydy!
Toho jsem se hodně bál před tou velkou cestou do vysněné Kanady. Bál jsem se , že to bude konec, že to bude vrchol mého vandrování. A taky to tak začalo. Pocit maximální svobody, čtyři kluci urvaní z řetězu, jedno auto a více než měsíc času před náma. Jiní lidé - barevní, jinak oblečení, všechno nějak moc velké. Když jsme projížděli Seattlem, to, to bylo pořád: "Hele, podívej, támhle ten náklaďák, pane je!/ A tam, to je asi mrakodrap! Fotoaparáty nezahálely. Jen Luck se při té podívané trochu nudil. Půlrok pobytu za velkou louží udělal své. A pomalu začínala příroda...
To opravdu nejsou Beskydy. Je ta jako obrovské moře proti náprstku s vodou. Ale co to? Po několika týdnech se s nadpřirozena stává samozřejmost. Z pocitu "To snad není ani pravda" se stává pocit "vždyť je to úplně normální". Co naplat, člověk si bohužel zvykne i na tu krásu. Ovšem ten příjemný pocit volnosti a pěkna kolem zůstal. A my jsme si to plnými doušky vychutnávali jako v těch Beskydech. Jako v těch Beskydech. Jako v těch... V kom to není, nic neuvidí. A nepomůže mu ani ta krásná Kanada. Vychutnej si příteli, padající list, který kámoš podzim tak pěkně vybarvil a poslal na zem. Všechny padající listy na světě jsou stejné, jen se pořádně podívat. Z cesty do Kanady se najednou stal jeden z pěkných vandrů, které jsme už tolikrát prožívali a ještě tolikrát prožijem. Vždyť i ten večerní oheň hoří stejně jako u nás.
V jednom motorestu na Yukonu jsme potkali moc sympatického Indiána. Je to k nevíře, ale pracoval nějakou dobu v Českém Těšíně a měl rád Nohavicu. A ten říkal: "Kluci, ty vaše Beskydy jsou moc pěkné hory." A nikdo z nás neřekl ani slovo.
                                                                                                    Bruml