|
Ostrava |
|
|---|
NAPSALI
O NÁS .....
| Václav Müller | Tóny cest - už jste byli na trampském rautu ? | InternetFOLK, 14.6.2001 |
|
| Milan Belmondo Plch | Tempo di vlak - DEMO aneb Prima den Tempa di vlak | ||
| Manča Sršňová | Trampská porta, pár poznámek ze sobotního odpoledne | InternetFOLK, 2001 | |
| Jiří Moravský Brabec | Nejlepší byli trampíci | Mor. vrabec, 27. 4. 2002 | |
| Václav Müller | 27.Mohelnický dostavník - Táborový oheň | InternetFOLK, 7.9.2001 |
TÓNY CEST – UŽ JSTE BYLI NA TRAMPSKÉM RAUTU? (InternetFOLK, 14.6.2001)Přiznávám se bez mučení, proti návštěvě libovolného rautu jsem nikdy nic neměl. Myslím, že je to moc hezký koníček, škoda jen, že mě jedinci či libovolné instituce nezvou častěji. Těchto bohulibých akcí jsem už přesto pár absolvoval. Na některých nabízeli vybraní kuchaři vybraných restauracípřehršle všemožných lahůdek a v rohu decentně hrála kapela, na jiných se smečka hladovců rvala o poslední olezlý chlebíček. Ale o trampském rautu, který pořadala kapela Tempo di vlak v rámci svých Tónů cest (tzv. traut), jsem nikdy předtím neslyšel. O tom, že se mi Tóny cest hodně líbí, jsem psal už v červnovém vydání časopisu Folk a country a svůj kladný postoj k rautům jsem vyjadřil o pár řádků výše. I průměrně inteligentnímu bernardýnovi je tedy asi jasné, že jsem neodolal a na ve čtvrtek 7. 6. 2001 vyrazil směr Ostrava. Vstupenka stojí méně než dva litry benzínu a navíc při třetí návštěvě Tónů cest obdržíte berušku sedmitečnou (bohužel ne živou, ale čokoládovou). Lístek vám za dveřmi roztrhne usměvavá a sympatická AlíK. Tedy Alena Kučerová, z jejíž tvorby pocházejí některé texty hostitelské skupiny. A pokud by se vám roztržení vstupenky zdálo málo, nabídne vám i možnost zakoupení časopisu Cesty. Stojí to za to. I já, který dostávám u většiny tramských časopisů příznaky podobné BSE, kulhavce i slintavce dohromady, jsem si v něm pěkně početl. Místo přehršle trampských povídek můžete v posledním čísle najít například anketu o trampských časopisech nebo ukázku z díla Vladimíra Merty Nebýt stádem Hamletů. Ale pojďme ke koncertu samotnému. Toto deváté pokračování se od předchozích lišilo absencí hudebních hostů. Hudební program celé první části, kromě čtyř písní skupiny Šíny, zajišťovala pouze domácí kapela křtící svůj nový zpěvník, čímž byl získán čas i důvod k uspořádání trampského rautu v druhé půli večera. Mimochodem proti členům skupiny Šíny jsou muzikanti z Tempa opravdu omladinou, jak je nazval Honza Hučín ve své reportáži z Trampské porty. Jinak si pod pojmem omladina představuji umělce s věkovým průměrem nižším, než je věk průměrného návštěvníka festivalů. Což se o této skupině už vzhledem k počtu dětí vesele skotačících pod pódiem asi říct nedá. I když ženy jsou v Tempu krásné a muži urostlí. Na jevišti i pod ním bylo veselo, k čemuž přispělo pozvání pořadatelského
týmu na pódium, nebo třeba převlečení skupiny do darovaných zelených
doktorských oblečků a apartních (loveckých?) kloboučků. A teď konečně k jídelníčku. Jen namátkou. Na stolech jste mohli najít výborné americké brambory, jakési velmi chutné šneky z listového těsta obsahující salám a sýr (můj velmi laický odhad), všemožné buchty, topinky vykrajované do ozdobných tvarů, čaj a rum, chlebíčky se skvělou česnekovo-bylinkovou(?) pomazánkou a mnohé další lahůdky, na které už raději nebudu vzpomínat, jelikož z toho dostávám hlad. Závěrečné shrnutí: tohoto pěkného gastronomicko - hudebního večera
se zúčastnilo přibližně 120 diváků, z nichž bylo prý asi dvacet dětí.
Spokojenost na všech stranách vysoká. Po následující letní festivalové přestávce
(byl by asi kratší výčet festivalů, na nichž Tempo di vlak nehraje, než
naopak), se můžeme na Tónech cest znovu setkat ve čtvrtek 13. 9. 2001 (host
B.G. styl). P.S.: Případní zájemci si mohou zpěvník skupiny Tempo di vlak v ceně
20 Kč (s poštovným o deset korun více) objednat na adrese: Strasidlo@volny.cz,
nebo na tel. čísle 069/692 64 37 (Mirek Zajac Duda)
Tempo
di vlak - DEMO aneb Prima den Tempa di vlak (Belmondo) Tempo di vlak se hlásí k rytmu písní
Hoboes a ovlivnění ryvolovskou muzikou je slyšitelné. Přesto však na rozdíl
třeba od Magisonu se vydalo jinou cestou. Zvuk celé kapely spíše připomíná
trampské skupiny osmdesátých let. Ale přesto "tempácké" hlasy
nezní tak učesaně jako třeba brněnská Ozvěna... A jelikož skupina je na
začátku své cesty, můžeme očekávat další vývoj. Tempo di vlak má úžasné zázemí,
jaké mu ostatní kapely mohou jen závidět. Parta nadšených organizačně
velmi schopných lidiček stojících za dalšími aktivitami - kromě řádky
vlastních akcí pořádají především pravidelné večery "Tóny
cest", víkendové "Guláše" nebo vydávání trampského časopisu
"Cesty". Ani autorsky nemusejí spoléhat členové kapely jen na
sebe. Demo nahrávka dobře vystihuje všechny
barvy hudby Tempa di vlak. Z jedenácti písniček je jich osm autorsky vlastních,
pokud do vlastních autorů zahrnujeme i Alenu Kučerovou - AlíKa, která má
na svědomí dva texty. Z jednotlivých skladeb stojí za
pozornost kromě úžasně nazpívané písničky "A to je ta hvězda"
Tonyho Hořínka také "Podzimní tón", oceněný na loňském finále
Porty v Plzni. Básnický obrat "v polích padá bílá na hnědou" svědčí,
stejně jako celá skladba "Zamrzla láska" o tom, proč autor Robert
Čapek - Farář patří mezi nejúspěšnější autory v Trapsavci.
"Prima den" se objevil již na sampleru Porta 2000 a myslím, že má
stejně jako "Kolejí pár" nejblíž ke "zlidovění". Hlas
kapely se naplno rozeznívá v "Poslední dráze" - sólový Cowboyův
zpěv okořeněný sborem má skutečně sílu - stejně jako v písničce
Wabiho Ryvoly "Prokletá vůně hor". Je to Wabi a není to Hoboes, je
to Tempo di vlak. A to je právě to, co dělá správnou kapelu správnou
kapelou. Tempu se letos mimořádně daří
- zvítězilo v krajském kole Trampské Porty a jede do Ústí, stejně tak se
dokázalo probojovat i do finále Zahrady i do finále plzeňské Porty... Po
Magisonu tak získala trampská muzika další velkou oživující injekci. Kapela přináší do muziky znovu
už takřka zapomenuté muzikantství probdělých nocí, pevných stisků rukou
a stále více radosti ze vzájemného setkávání se... I proto, ač na první
pohled by toto právě tak úplně se samotnou hudbou souviset nemuselo, stojí
za to nepropásnout příležitost se s mladou trampskou muzikou potkat. Na poličce s "cédéčkama"
si nechávám další volné místo a doufám, že se brzy zaplní. Belmondo
Trampská porta, pár poznámek ze sobotního odpoledne (Manča Sršňová - Trampská porta, pár poznámek ze sobotního odpoledne, Internetfolk 2001) Klasická trampská kapela Tempo di vlak je jako vystřižená z let, kdy jsem ještě nebyla na světě. Zaposloucháte-li se do písničky, můžete postupně slyšet Hoboes, Pacifik, Hop trop, Stopu a další. Pravda, nejoriginálnější nejsou, ale na všech členech kapely je vidět, že mají z hraní a zpívání radost a že by možná byli ochotní jet přes celou republiku, aby si zahráli u ohně. Navíc se všichni usmívají, což dneska taky není běžné… Potěšili mě swingovkou Jako listí.
Nejlepší byli trampíci (Moravský vrabec – finále, Karviná, 27. 4. 2002) Jediná trampská skupina v soutěži, Tempo di vlak, suverénně vyhrála
jak u poroty, tak i u Juppa, který si zde vybíral na své festivaly. Stalo se
tak v letošním finále Moravského vrabce v Karviné. Do finále postoupilo a
opravdu v něm soutěžilo 24 postupujících z celého cyklu koncertů. Od příštího
roku dojde zřejmě ke změně, když písničkářská větev Vrabce –
Orlovský špagát se místo toho napojí na systém Zahrady písničkářů,
ale letos tvořily dvojice a písničkáři více než čtvrtinu soutěžícího
pelotonu. Ne že by tam nebylo nic zajímavého (bluesman Jiří Míža, se sádrou
na ruce obětavě hrající David Vysloužil, v první písni výtečný René
Souček, textově pak zejména poeticky humorný Ondřej Bláha), ale přece jen
republiková špička je výš.
Táborový oheň na Mohelnickém dostavníku. (InternetFolk, 7.9.2001) Letos ho poprvé pořádala T.O. Žlutý kvítek, tedy parta lidí kolem Mirka Zajace Dudy a již zmiňované kapely, která si z letošního dostavníku odvezla nejvíce cen. (Dávat složité kvízy, nelítostně zkoumající pozornost čtenářů, je mou vášní.) A bylo to poznat. Počet posluchačů shromážděných u ohně se oproti loňsku několikanásobně zvýšil. Opět potěšila Poupata. Tato již opravdu „prvoligová“ kapela si přišla k ohni zahrát a lidem se to moc líbilo. Do výčtu skupin starajících se o hudební doprovod této akce e nutno přidat ještě BG styl a samozřejmě Tempo di vlak, s nimiž si zahrál i Šaolín ze skupiny Magison. Posledně jmenovaná kapela hrála svůj první blok přibližně pětačtyřicet minut od osmé hodiny večerní. Její druhé hraní se pak konalo (pozor, nejedná se o překlep) přibližně od 23.00 do páté ranní. To vše bez zpěvníků a kupodivu i bez následného internování na jednotce intenzívní péče.
Zpravodaj Trampské Porty v Ústí nad Labem Početné ostravské TEMPO DI VLAK je jedna z kapel, která v poslední době rozčeřila ne vždy klidné vody tohoto žánru. Hlásí se totiž důsledně a radikálně k trampské písničce a stvrzují to nejen v projevu interpretačním, ale i tvůrčím. Jejich písničky jsou o běžných všedních věcech, důvěrně známých a blízkých, ale jsou svěží, chytlavé a – živé! Tak živé jako rytmus pražců nebo hvězdy nad hlavou. A jsou také jednou z mála skupin ze soutěžní scény, kterou bych mohla bez zaváhání pozvat k ohni někde na kempu v lesích. Hanka Hosnedlová
Tempo di vlak má svoji první desku !
"Tahle parta zpívá tak, jak žije. A zaplaťpánbů - i naopak …," píše ve svém
sleeve-note k první desce ostravského Tempa di vlak člověk z nejpovolanějších - Miki
Ryvola. Klára Pergelová Neberte to, že se chlubíme. Chceme prostě tímto způsobem poděkovat všem, kteří si na nás vzpomněli a napsali nám. Napsali nám SMS Ahoj všem Tempákům! Páč jsem se nedotelefonil, dovoluju si Vám své srdcové gratulejšn esemesnout, přestože v tu chvíli jinak nic nechci! Si myslím, že lepčí trest za Vaše dobrý skutky nemohli v Ústí vymyslet a já Vám přeju, abyste ho unesli stejně jako před lety –moji- Sekvojáci. Hrajte stále lépe a radostněji! Fúctě furt svůj Cimbura 17. června 2002, 22:14 Fandíme vám a držíme palce, deska je moc fajn! Kamarádi J. Hanuska Z+S+L+M+V+F. 25. června 2002, 19:46 Koukám, koukám, že jste „trhli“ 3. schod v anketě F&C jako Objev roku. Tak to mám radost. Nemůžem se dočkat CD! Zdravím všechny. Ahoj Stráša 10. června 2002, 19:23 Tak už si vás nechávám znít do uší*je to paráda-vážně!*Takže hodně šťastných kilometrů na hudebních i životních tratích*Blanka* 13. června 2002, 23:27 Vstoupili jste jak velká voda do našeho domova a stali se jeho součástí! Broukám si vaše písničky v autě, v práci i za chůze po ulicích. Díky lidičkové! Bizon 21. června 2002, 20:16 Ahojte, blahopřejeme k umístění na Trampské Portě. Referovala nám babička, která vás poslouchala v přímém přenosu na libereckém rádiu. Je to SUPER!!! Marťani 16. června 2002, 21:21 Blahopřeji k vítězství a ať se ve vašich hlavinkách rodí další takové pěkné písničky. Zuzka. 15.června 2002, 21:16 Vaše CD jsme poslouchali asi 100x, je skvělé.Gratulujeme a přejeme hodně úspěchů. Iva. 14.června 2002, 14:03 Ahojky, pouštím si vaše CD pořád dokola, je neuvěřitelné co jste dokázali, je fakt skvělé. Ještě jednou gratulujeme, je to paráda, pa Oříšek. 14.června 2002, 10:55 Přeji nádherné probuzení hvězdám ze světoznámé a široce oblíbené skupiny Tempo di vlak. CD jsem si přehrála, je super, moc se vám povedlo, už se těším na další. Hodně stěstíčka, spokojenosti, zdraví …. Všechno nej. Vaše věrná obdivovatelka Karin. 14.června 2002, 8:47 Milá Esterko a Brumle, ze srdce blahopřejeme ke Krtečkovi, píše o vás MS deník. Pepe Streichl mi volal o vašem úspěchu včera o půlnoci. Jsme s vámi šťastní. Teta Hanka 8.července 2002, 13:27 Poslechl jsem si vaše CD, už jste profíci. Blahopřeji. Strejda Olda. 16.června 2002, 19:38 Brumlíku, Brumlíku, televizní profíku a Vikinka hvězdička z obrazovky maličká. Vítejte ve světě „šoubyznisu“, tak ještě jednou pac a pusu Oříšek. 8.července 2002, 18:10 Gratulujeme k vítězství v Ústí !!! Míša a Vlastík. 16.června 2002, 11:22 den po Festivalu Na pomezí: -Ahoj Robine, píše ti Mirek. Včera jsem si Vás poslech a koupil jsem si vaše CD, je dost dobré a stačili jste mi ho všichni podepsat díky Vám… Mám doma spoustu dobré country muziky, ale Tempo di vlak mi chyběl „jezdím s mašinkou“strojvůdce v TZ Třinec. Měl bych zájem o pozvánky a časopis…mějte se hezky v té dnešní uspěchané době, ať Vám to hraje jak doposud. Hezký nedělní den Vám všem přeje strojvedoucí Mirek.
Hudba je boží dar, lék na vše. Zmapuje nám celý náš život, je našimi dějinami. Dovedem si vybavit a připomenout si událost, i když už od něj uplynulo hodně let… +420604439260 14.července 2002, 10:39 Díky za příjemné letní večery s Vaším pohodovým CD! Hezký zbytek prázdnin! Mikulská Táňa
11. července 2002, 8:54 po Zahradě 2002 K vašemu úspěchu gratuluje DOUDA BAND – čerství držitelé Porty. Mějte se fajn všechny pozdravuj.
6.července 2002, 10:20 Gratuluju a vše to nej co si přejete to Vám přeje
Jára a Arnošt (hroznýš královský)
6.července 2002, 11:21 Gratulujeme k Vašemu dalšímu úspěchu! Dalibor
6. července 2002, 19:02 Ahoj Cowboju, GRATULUJU!!! Samozřejmě nejen Tobě,
ale celému Tempu. Myslím, že je to víc než dostatečná kompenzace toho, že
jste se letos neprobojovali do Porty. Bezvadný, opravdu mě to moc těší. Tak
zas někdy a pozdravuj všecky.Ahoj *Jim.FK* (Falešná karta)
8. července 2002, 9:15 Srdečně blahopřeju celýmu Tempu k úspěšnému
honu na Krtka v Juppově velkozahradnictví. Ahoj! Cimbura
12. července 2002, 8:49
Zdravím Tempo di vlak z lokomotivy parního vlaku, trať Hanušovice-Staré město. Ahoj Michal Bouda
27.července 2002, 14:47
Tempo di vlak nadchli Portu, ale i folkovou Zahradu (Moravskoslezský deník,
hudební objev, 19.7.2002) 13.června pokřtí Tempo di vlak svoji první desku Ostravská trampská kapela Tempo di vlak pokřtí ve čtvrtek v ostravské Gamě svoji prvotinu, která dostala název podle jedné z písní – tedy …pro listí. Zastavil jsem se proto s Tempáky na kus řeči, abych se jich zeptal na pár věcí, které mě ohledně natáčení …pro listí zajímaly. Jen tak pro informaci několik úvodních dat: deska vznikla letos na jaře ve studiu Honzy Friedla ve Vyšším Brodě, je na ní 18 autorských písní a hudební režii měl Pavel Zajíc z Nezmarů. Na mé otázky mi odpovídalo prakticky celé Tempo najednou, tak když dovolíte, nebudu uvádět jednotlivá jména odpovídajících, neboť jsem mimo jiné nabyl silného dojmu, že Tempáci jsou ve svých názorech až nezvykle jednotní.
Tak
tedy, Cowboyi, Viki, Ájo, Brumle, Jirko, povídal jsem si s Pavlem Zajícem,
hudebním režisérem vaší desky, a říkal mi, že se mu s vámi výborně
spolupracovalo. Bylo to oboustranné?
Myslíme,
že jsme vybrali opravdu dobrého hudebního režiséra, Pavel byl hodně trpělivej,
pracovalo se když jsme chtěli, takže vládla absolutní pohoda, vtipkovalo se
a prostě byl čas na všechno. Pavel je fakt pohodář. Když jsme zazpívali
úplně nejhůř, tak on řekl: jo, teď už je to skoro dobrý, zkusme to ještě
jednou…
Co
bylo pro vás těžší nahrát - nástroje nebo zpěvy?
Nás
to trochu překvapilo, protože jsme si mysleli, že pro nás budou nejlehčí
vokály a že nejdýl se tam zdržíme s nástrojema. Ty nám ale překvapivě
šly docela od ruky. Tak jsme si říkali, že to nejtěžší máme za sebou, a
ono přeci jen - ouha. Kytara se naladí a ladí, kdežto ty hlasy někdy ladí
i neladí.
Nahrávali
jste vokály live stylem nebo po stopách jednotlivé hlasy?
Když
to byly vokály, tak dohromady. Akorát sóla se točila zvlášť.
A
nástroje?
Každý
zvlášť. Vlastně - nejdřív jsme nahráli doprovodnou kytaru, jen takovou
orientační, nakonec se ale nechala a ostatní nástroje se k tomu dodělaly po
stopách.
Kolik
nahrávacích dnů jste tím vlastně strávili?
Od
soboty do soboty…
A
která píseň vám dala nejvíc zabrat?
Možná
Pláň bez konce, kde se nakonec i trochu měnily hlasy. Ono totiž to, co jsme
si mysleli, že je správně, pak ve studiu vylezlo jako chyba, takže jsme to
malinko doaranžovávali.
V
tom přearanžovávání měl nějaké slovo i Pavel Zajíc?
Pavel
s Honzou Frídlem. Oni doporučili třeba nějakou změnu, ale jinak jsme
pracovali společně.
A
Pavel to nakonec nevydržel a zahostoval si, koukám…
Pavel
si zahostoval v jedné písničce, kde nám tak úplně nešlo to štěrkání
vajíčkem, kolem jedenácté večer už to nějak zlobilo, kluci byli unavení
a už neměli tu trpělivost…
S
Honzou Frídlem, zvukovým režisérem, se vám spolupracovalo jak?
To
je taky neskutečný pohodář. U něj nikdy nevidíš zbytečně rychlej pohyb.
(smích)
Takže
kdyby jste měli nějaký jiný kapele doporučit studio ve Vyšším Brodě,
tak byste doporučili?
Rozhodně.
Jak cenově, tak tím přístupem. My jsme tam i spali, byli jsme tam furt, a
když jsme chtěli, tak jsme mohli začít třeba v osm ráno a skončit v jedenáct
v noci. Taky tím, že máme vydavatele, Agenturu Casey, tak nás nehonily zas
úplně peníze, byl prostě čas. Takže když jsme seděli třeba jen ve
studiu a o něčem debatovali, nebyli jsme nervózní, že nám utíká čas.
Prostě jsme nemuseli až zas tak počítat. Takže když jsme se na něčem
zasekli a nešlo to dál, normálně jsme se sebrali a tak na hodinku vypadli i
s Honzou Friedlem ven k řece.
Všiml
jsem si že sleeve-note k desce napsal Miki Ryvola…
No,
my, když jsme přijeli ten první den na nahrávání nástrojů, tak večer,
bylo asi jedenáct v noci, Pavel s Honzou řekli, že si uděláme malý výlet.
My jsme vůbec nevěděli, o co jde, ale jeli jsme. Někde jsme pak vjeli do
lesa, a teď jsme přijeli na takový palouček, kde stála ta bílá obrovská
budova s nápisem Fort Hazard. Takže tam jsme se s Mikim sešli, chvilku jsme
hráli, bylo to moc fajn. Tam to tedy nějak vzniklo, že by ten sleeve-note
mohl napsat. A pak , když bylo cédéčko hotový, si ho Miki poslechl a ten
sleeve-note napsal.
Ještě
mi povězte, kdy tu desku pokřtíte?
Ve
čtvrtek 13. června v kulturním domě Gama v Ostravě, v 19 hodin. Chceme to
udělat tak trochu netradičně s tím, že už loni jsme završili sezónu našich
pořadů Tóny cest takovým trampským rautem, a rádi bychom něco takového
udělali i teď. Jinak máme vymyšlené nějaké kulišárny, jako host přijde
Mlok Grym.
Tak
držím palce, ať se křest povede… Šaolín Tak trochu jinej vandr Je zase jeden z pátků, kdy boty zůstanou stát u dveří a celta, spacák, ešus nevytáhnou paty z rohu pokoje. Je zase jeden z pátků na začátku léta, kdy zůstávám doma, ale moc mě to nemrzí. Oknem do pokoje nahlíží soumrak, sedám si na koberec, zavírám oči a propadám se do harmonie tónů a slov… Hluk města a čtyři bílý stěny kolem nechávám za sebou a odjíždím svým zeleným vlakem vstříc dálkám. To všechno „…Pro listí“, první a mezi příznivci dlouho očekávané CéDéčko Tempa di vlak. Jak tak poslouchám a čas si nepozorovaně plyne kolem mých uší, čtu si mezi řádky písniček vzkazy a hlavou mi běží útržky filmů… Cowboy sedící s kytarou u ohně, Ája u kolejí vonících dálkou, Viki a Bruml na cestě zasypané listím, Jirka za oknem srubu, kde v krbu hoří smrkový větve a venku sníh a mráz. A taky AlíK stojící u trati a čekající na svůj Poslední vlak, s větrem ve vlasech a hlavou plnou Podzimních tónů a barev… Tak jsou tu všichni se mnou a já s nima u imaginárního ohně spojeni tenkým vláknem toulání a já tuším, že ať se vydám kamkoliv po té pavučině cest, vždycky potkám lidi, co sní stejnej sen. Díky Viki, Ájo, Brumle, Cowboji, Jirko, díky všem, co stojí při vás, co vás inspirují. Díky Miki Ryvolo za krásný slova k desce. Díky za jeden „vandr“ s vašima písničkama.
Stráša, Liberec
Tempo di vlak - …pro listí Tahle kapela má několik poznávacích znamení. Zaprvé to, že je složena ze dvou manželských párů a jednoho lichého hráče, zadruhé, že je s nimi pohoda, zatřetí, že hrají rádi a tak jsou schopni a ochotni přijet kamkoli i na poslední chvíli a začtvrté – že jim to hraje opravdu skvěle a umí to. Mám pocit, že všechno výše uvedené se dá na jejich desce najít. V Rožnově na Ozvěnách Porty hráli odpoledne pro návštěvníky Valašského muzea a plné hlediště si nechávalo přidávat a přidávat … Nakonec z toho byl koncert trvající více než hodinu a půl. Desku jsem si poslechl velmi pečlivě (nebo jak říká Wabi Daněk „Peclivě“) a mám ji s sebou v autě. Když jedu podzimní krajinou z Brna do Českého Krumlova přes Telč, tak si v lesích Vysočiny tuhle desku s chutí pouštím. Tak nějak se mi k té náladě hodí ze všeho nejlépe. Bravo. Pepa Tornádo Pecl
V jednoduchosti je spolehlivost Více jak tři roky utekly ode dne, kdy jsem na pódiu poprvé spatřil tehdy začínající trampskou skupinu Tempo di vlak. Mám-li ji dnes porovnat s jejími „vrstevníky“, kapelami, které se na konci devadesátých let začaly objevovat na hudebních soutěžích, urazilo od té doby Tempo ojediněle dlouhou cestu. Zcela po právu se proto nyní těší velké divácké přízni, bulvární novináři by se asi nestyděli použít slovíčko „boom“. Tempo di boom.
Rok 2002 přinesl Tempu mimo přesvědčivého úspěchu na Zahradě (1. místo v soutěži o Krtečka) také premiérovou dlouhohrající desku. Šuškalo se, že ji vydají České dráhy, což mohl být nejen v kontextu s názvem kapely, ale i pro textový obsah písní a koneckonců vlastně vůbec kvůli celému „ježdění ven“, hezký vtípek. Nakonec to sice s ČD nedopadlo, ale nahrávky se produkčně ujal Vláďa Casey Růža, člověk, jehož jméno je s dráhou a kolejemi spojeno více než jen v jedné písni Pavla Dobeše.
Desku svižně zahajuje píseň Príma den, z níž na jednu stranu dýchne pohoda, která se ponese celým albem, na stranu druhou je v textu vyčerpána skoro všechna tématická náplň, o které se ve zbytku desky bude zpívat stále dokola. Klasické železniční ikony jako vlak, perón či trať, zpívání s kamarády, vyznání lásky k přírodě a brouzdání v ní. Je však pravda, že nekomplikovanost zde přináší hitovost, posluchače nutí k pobrukování, píseň snadno utkví v mysli, a je vyhráno. V další písničce (Půlnoční nádraží), která v refrénu přechází do jakéhosi ryvolovského „retro stylu“, se kurz hudebně změní, textově nikoliv. Jak album ubíhá, je vidět, že Tempo di vlak je mnohem vynalézavější muzikantsky, než textařsky. Ačkoliv kapela nepředvádí instrumentální ekvilibristiku, jako to měl ve zvyku s Tempem často srovnávaný Magison, je její zvuk dostatečně pestrý. Zato texty se postupně slévají v jeden víceméně univerzální. Byť je s českým jazykem zacházeno velice korektně, s citem pro dynamiku a rytmiku verše a bez zbytečného otáčení přízvuků, neuškodila by trocha invence, jako tomu je například v písni http://beta.internetfolk.cz/priloha/listi. Ta mi přijde jako z úplně jiného světa, dobrý příklad toho, že i ve stokrát omletých tématech se dají najít nové metafory a chytré pointy.
Konkrétně v http://beta.internetfolk.cz/priloha/listi došlo zároveň k dokonalému splynutí obou elementárních složek písně, tedy textu a melodie, čehož výsledek je vždy skvělý. Na tuto činnost má Tempo di vlak zdá se talent, protože to výtečně klape i v dalších písničkách, jako třebas Zamrzla láska, Poslední vlak či Jackovi. Poslední jmenovaná sice nepochází z dílny dvorních autorů Tempa (jde o dar od Vládi Šaolína Konopase), ale kapela si smlsla na aranžmá a dynamice, čímž byl dojem z celé písně umocněn. A najednou je jedno, že se zase zpívá o vlaku, že na střeše sedí obligátní hobo a romanticky jede bůhví kam. Dohromady to prostě dává smysl. Písním, kde se vzácné kouzlo spojení „duše a těla“ tolik nezdařilo, pomáhá nahoru kvalitní pěvecký projev Tempa. Barva dvojhlasu zpěvaček evokuje přirovnání k duu Maršálková - Voborská, vůbec mi při poslechu tohoto CD v mysli často vytanuly asociace k desce Tulácký amulet od Pacifiku. Ve sborech je Tempo di vlak vybroušené, zajímavé momenty přijdou například když se hlasové party pustí do efektních „prolínaček“ (Duhová svítání, Vánoční). Co kapele nelze upřít, je upřímnost, se kterou své písně podává. Nedá se nesouhlasit se slovy Mikiho Ryvoly ve sleevenote – o poctivé muzice. Z desky je cítit chuť dělat „vobyčejný písničky“, které se budou dobře zpívat, což je podtrženo bookletem s akordy, de facto maličkým zpěvníkem v ceně CD. Nebráním se této přímočarosti, jen si nejsem jistý, zda ponese své ovoce věčně.
Tempo
di vlak: ... pro listí, 2002 Casey,
celk. čas: 44.36 Príma den - Půlnoční nádraží
- Podzimní tón - Línej vlak - Konec léta - http://beta.internetfolk.cz/priloha/draha
- Vánoční - Cesty zpátky -
Kolejí pár - Zimní - Než se
rozední - Zamrzla láska - Pláň bez konce
- Jackovi - Poslední vlak - http://beta.internetfolk.cz/priloha/listi
- Vzpomínky - Duhová svítání David Jirků Slunný trampský podzim (Folk a country 11/2002) Trampské písničky jsou něco, co je skutečně naším specifikem a nikde snad podobnou věc nenajdeš (pochopitelně s výjimkou Slováků, kteří ale byli v tomto případě vždy slabší větví téhož kmene). Vlastně jde o směr vymezený spíš ideově než hudebně. Těžko najít hudebně mnoho společného mezi těmi Ascalonami, Opuštěnými městy, Amazonkami a Zachráněnými koni. Podle vlastního vkusu si pak každý může svou oblíbenou podobu trampské písně označit za její zlatou éru a jí měřit zbytek historie. Ta kapela by se ani nemusela jmenovat Tempo di vlak, abyste po poslechu pár tónů pochopili, že jejich základem je odkaz ryvolovský, byť poněkud modernizovaný třeba sem tam flétničkou. Ale swinguje jim to klasicky, v písních se dobře vyvažuje jednoduché vyjádření s občasnou důvěryhodnou drobnokresbou detailu, na dynamiku je sice kladen důraz, ale není schválná. Melodie jsou nápadité a v harmonii se (už díky tomu, že dokážou jít do čtyřhlasu) nevystačí se třemi akordy, některé harmonické postupy mi připomněly, jak jsem si lámal kdysi hlavu nad tím, kam na to chodí Miki Ryvola. Kam by, k starým jazzmanům. Poslechnete-li si celé album, asi v muzice nenajdete nic, co by nebylo známo už koncem šedesátých let. Kdyby takováto deska vyšla někdy v roce 1967 a taková kapela se objevila na prvním ročníku Porty, staromilci té doby ji sice sepsují, ale trampští avantgardisti je udělají svými guru. Jenže uběhlo přes třicet let a všechen písek při zlatonosných řekách byl důkladně prorýžován, kdysi panenskou krajinu zdobí zarůstající sejpy. Posloucháte poctivě, čistě nahrané a nazpívané písničky, nápaditě dotažené do konce, vzájemně odlišitelné (je požehnáním pro kapelu, když v ní píší všichni), ze kterých navíc dýchá radost z muziky a nevykalkulovanost, a máte pocit jakéhosi deja vu. Jako by to všechno už bylo slyšeno. V letech šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých… Z těch mi připomínají nejvíce Ozvěnu, právě pro hlasové a nástrojové obsazení, včetně oněch flétniček. Ale jsou přece jen swingovější. Je to nesmírně příjemná a konzervativní deska. A poctivost sama. Kdyby poctivost platila nejvíc, je tohle adept na titul prezidenta všech desek. Protože kapelu trošku znám, vím, že se nad harmoniemi našpekulovali, že vícehlasy pečlivě zapsali do not, že se piplali s každým kousíčkem. Vyplatilo se to. Nejen na této desce, ale i na tom, že po zkušenostech ve studiu ve Vyšším Brodě jsou suverénnější na pódiu. Vrátili mne poslechem této desky na konec šedesátých let, kdy jsem bral posluchačský rozum. Je to sice návrat s vlastním repertoárem, ale pocitově přesný. Je to také návrat daleko sympatičtější než jaký nabízejí média s různými dotuctucovnými remaky hitů té doby. Ostatně dali si pozor, aby se jim do textů nevloudilo nic, co by dojem doby před třiceti lety narušilo. Žádné podnikání, mobily, ba ani karimatky a treking. Jsou to písničky většinou o krajině v proudu času a pocitech člověka, který jí prochází, pohroužen do intimního kontaktu s ní. Vnější svět jakoby neexistoval. Jen barvy, vůně, teplo a chlad, prostě člověk hluboce spojený s přírodou. I když se zpívá vícehlasem, jde většinou vlastně o velmi intimní prožitky jednotlivce. Pokud se hovoří o tom, jak nám umírá tramping a trampská píseň, je Tempo di vlak důkazem, že jsou tu ještě trampští bardové střežící posvátné ohně. Na druhé straně až pietní snaha o udržení čistého tvaru naznačuje, že se asi i u nich pocitově trampská písnička cítí v defenzívě, že nebojuje o nová území, jen obhajuje ta stará. Je to prosluněný podzim žánru, který dříve vykvetl mnoha květy a teď dozrál v mnohosti plodů, vůní a barev. Je to hezké, ale člověk má pocit, že až tohle skončí, přijde zima. A jak se zpívá v jedné z písní alba, Zamrzlé lásce: „jako už nepřijde, já tomu nevěřím“. Deska je dobře vypravená, akordové značky u textů jsou v tomto případě zaručeně funkční částí výbavy, a pro sleevenote nebylo na celém světě lepšího autora než je Miki Ryvola. Na závěr jednu poznámku nehudební. Kdybych měl někdy popisovat, co to znamená trampská záliba v přezdívkách, poslouží mi Tempo di vlak. Já se jmenovat Robin Hill, tak mi to připadá trampské až moc. A on si ještě nosí po světě přezdívku Cowboy. Jiří Moravský Brabec ...pro
listí (Časopis Western World) Podle některých šíbrů ze zákulisí trampského „šoubyznysu“
se trampská písnička téměř celá 90. léta potácela někde na okraji, její
renomé hájily jen „staré páky“ a nové a mladé kapely se snažily jen
kopírovat zvuk komerčně úspěšného Kamelotu. Spíše než kopírováním
Kamelotu trpí však současná tzv.
trampská píseň mnohem více neschopností udržet rovnováhu na klouzačce
vedoucí k zfolkovatění všeho, co se octne v poli zemské přitažlivosti
tohoto žánru. Ostravská skupina Tempo di vlak se sice přiblížení ke zmíněnému
klouzavému sešupu „via folk“ také nevyhnula, dokázala však rovnováhu
ustát a přitahována tradicí klasické trampské písně si z folku vzala pro
svou hudební image jen to nejnutnější a přiznejme - i dobré. Důkazem toho
je i jejich první profilové album s ne příliš
libozvučným názvem ... pro listí. Bůhví proč kapela zvolila název alba
právě podle stejnojmenné swingovky, která patří spíš k průměru téměř
dvou desítek písní. To však pro celkový dojem z nahrávky není rozhodující.
Písně skupiny Tempo di vlak, pětice sympatických
Ostravanů, kteří jdou za
svým hudebním cílem velice cílevědomě a důsledně, jsou směsí melodiky
čerpající z trampské zpěvné tradice, tulácko-westernové romantiky, snahy
o vytěžení co nejlepšího barevného zvuku z jednoduchého instrumentáře
akustických nástrojů a kvalitních vokálů tvořených příjemnými, spíše
měkčími hlasy ženského(2) i mužského osazenstva kapely. Po hudební stránce mají některé písně blízko k
drsnosti příběhů Wabiho Ryvoly, jiné zase k melancholičnosti skladeb jeho
bratra Mikiho. Tempo di vlak se však rozhodně nesnaží cokoliv kopírovat a
bezhlavě přejímat. Zdá se, že jen pozorně naslouchá všemu, co stojí za
poslech - a pak si stejně vše udělá po svém. A to je dobře. Z písní,
které snad nejvíce zaujmou posluchače mezi 18 písněmi na albu ...pro listí,
možno vzpomenout Príma den, Půlnoční nádraží, Línej vlak, Poslední dráha,
Jackovi nebo Poslední vlak. Lze však předpokládat, že ani tento recenzní
pohled nebude zcela odpovídající cítění všech, pro které Tempo di vlak
zpívá a hraje. Záběr posluchačů, které muzika této party oslovuje, je
poměrně široký. S jistotou možno naopak předpokládat, že nemálo písní
z této desky se dost brzo objeví jako stálice u ohňů trampských potlachů.
Je dobře, že mladí toulavci mají tak výrazný a generačně sobě blízký
hudební vzor. Slavomil
Janov a David Pleva Tempo v Bohnicích V době, kdy se do centra naší Matičky stověžaté sjížděli účastníci sammitu NATO, do divadla „Za plotem“ bohnického ústavu (dle vyjádření Belmonda – pro použité učitelky a jiné choromyslné) se sjížděli diváci na koncert ostravské trampské skupiny TEMPO DI VLAK. Přijeli s mírným spožděním – zácpa na dálnici do Prahy vykonala své. Již během prvních písniček však čekajícím vše vynahradili. Protože v řadách diváků sedělo i pár místních pacientů, nad jiné tu platilo, že hudba je nejlepší lék. Ostatně ta „tempácká je skutečně skvělá medicína. Bublina Koncert vítězů na koberci Koncert dvou vítězů letošní Trampské porty v rámci pražského Zpívání na koberci byl zároveň úplně prvním hudebním koncertem v celém Karlíně po srpnové povodni. Zatímco Lístek začínal hrát, polovina Tempa di vlak se teprve blížila ku Praze, aby se následně prosmýkla přes policejní zátarasy až na místo. Pódium v malém sálku zůstalo v pozadí a kolem keramického nesmyslu zvaného Porta uskupený Lístek příjemně akusticky zahrál a zazpíval. Tempáci nakonec dorazili včas a tak mohli stejně úspěšně pokračovat. Vstupné tentokrát neexistovalo, tedy spíše bylo dobrovolné a jeho výtěžek byl určen pro vyplavenou loděnici, na kterou se také chodilo zpívat. Po skončení se ještě hrálo na ztichlém Karlínském náměstí. Tím se však nekončilo. Tentokrát akce pokračovala víkendem na Brdech na Empty campu, sobotní výpravou po okolních kempech a večerně-nočním ohněm, u kterého hrál a zpíval, kdo uměl a chtěl. Déšť přišel naštěstí až v neděli. Příjemný první říjnový víkend v sympatické sestavě lidiček jen potvrdil Carmenova slova: „Trampskou portu letos opravdu vyhrály trampské kapely“. Belmondo
Skupina Tempo di vlak se stala objevem roku ve svém žánru Idnes 28.5.2003
Objevené Tempo di vlak Na
stole se zatím orámovaně blýská sedm zavěšených klíčů, které
zanedlouho najdou své majitele. Čtenářská anketa vyhlašovaná tradičně
časopisem Folk&country letos přinesla několik překvapení. Nevyhrála
Pavlína Jíšová, ale zpěvačkou roku se stala Zuzana Navarová, před Jarka
Nohavicu se ve zpěvácích vyhoupl Vlasta Redl. Mezi očekávanější výsledky
se jistě řadí událost roku – Zahrada, skupina roku – Čechomor a nakonec
i deska roku „Já na tom dělám“ bratří Ebenů. Zkrátka folk, folk,
folk... Jenže je tu ještě kategorie Objev roku. Týden
před touto tiskovou konferencí, během které se ceny rozdělují mi Bruml
psal: „Asi budeme v Praze, ale je to akce, o které si i doma dovolujeme
jen šuškat!“ Rozesmátý Cowboy s Viki teď od Juppa přebírají KLÍČ.
Docela velký, těžký, nablýskaný se štítkem, na němž svítí nápis
Tempo di vlak skoro tak jasně jako úsměvy členů kapely, která vloni vyhrála
co mohla. Krátké proslovy, fotky, rozhovory, občerstvení....Cowboy ještě
cosi domlouvá s Markem Ebenem, zatímco my ostatní se už jen dohadujeme,
kdy se asi objeví „Na plovárně“... Hudbymilovné
diváctvo docela přesně touto volbou vyjádřilo svůj hlad. Hlad po písničce.
Takové úplně obyčejné, člověčí, kterou si může broukat na cestě, u
ohně, při práci nebo třeba s kapelou. To všechno Tempo rozdává plnými
hrstmi. A bůhví, kde se to v nich rodí. O jejich písničky už strach
nemám, ale přejme si ať se na, za i pod pódiem s nimi budeme moci potkávat
ještě dlouho a dlouho. Belmondo
Pěkné léto a pěkný podzim přeje objev roku Tempo di vlak Těžko mohl někdo předpokládat, že po vcelku hubených devadesátých letech a startu Magisonu se začne blýskat na lepší časy trampské písničky, že se nakonec ostravskému Tempu di vlak podaří dosáhnout ještě výš. Seděli jsme v Malostranské Besedě po předání Klíčů ankety časopisu Folk&country (Tempo zvítězilo v kategorii Objev roku a jejich deska „...pro listí“ se umístila na skvělém desátém místě) a povídali si. Spíš než o minulosti o pohledu dopředu. Tempáci, ačkoliv jim jednu chvíli jejich vítězný Klíč zmizel v kapse nenechavcově, byli v pohodě. I přes varovně zdvižené prsty některých folkokritiků je kapela i letos ve formě a boduje stále dál. Na mušku se dostala především jednoduchost a nekomplikovanost většiny jejich textů i notiček. Jenže jednoduchost neznamená primitivnost a podbízivost. Ty písničky jsou poctivě živé. I proto skupinu objevuje pořád víc diváků. Nechám ale raději mluvit Cowboye, Viki, Brumla a Jirku (Ája se nemohla dostavit, proto tentokrát chybí). Občas ještě do hovoru vstupuje naslouchající Tony... Výčet
všech vašich vítězství za poslední roky by asi byl zbytečně rozsáhlý a
únavný na čtení, takže co se vám vyhrát nepodařilo? Jirka: To mistrovství světa ve fotbale. Bruml: V hokeji... Viki: ...tenis... Narážíte
na článek Vaška Müllera, který napsal, že kdybyste byli poslaní na
mistrovství světa ve fotbale, tak byste vyhráli i tam... Cowboy: My se tam prostě nepřihlásili. Viki: Ještě nás prostě není ani „rodinně“ jedenáct. Bruml: Ale kdyby tam bylo divácké hlasování, tak bychom možná měli šanci. Jaká
je vaše slabá stránka? Jirka: Obrana. Bruml: To bude kvalitní rozhovor, že Belmondo, máš z toho radost? Mám.
Ještě aby nám tak řekli něco zpovídaní! Bruml: Slabší stránka je asi čas, protože my to honíme kde můžeme a těžce. A
silná stránka? Jirka: Že jsme pořád ještě kamarádi. Kde
leží krajina vašich tuláckých snů? Bruml: Tý, brďo... Viki: Beskydy, určitě Beskydy a u Cowboyů Oderské vrchy. Kdo
má v kapele hlavní slovo? Bruml: U nás doma vím, ale v kapele netuším... Cowboy: Rozhodující slovo má Jirka, když jsou dva proti dvěma, třeba Brumlíci proti Cowboyům nebo kluci proti holkám, tak rozhodnutí je na Jirkovi. Co
posloucháte za muziku? Viki: Folk, jazz, klasiku... Bruml: Líbí se mi začínající kapely....Falešňáci, Přátelé od Olomouce. Líbí se mi cédéčka, která nejsou přearanžovaná, živé nahrávky. Jak
reagujete na výtky, že se ve vašich písničkách objevují tradiční
trampské rekvizity? Cowboy: To jsme zrovna trošku probírali. Otázka mě překvapila, protože jsme si říkali, jak je fajn, že se nám oproti starším trampským kapelám podařilo ty rekvizity, jako třeba kanady, ešus, táborák, cesty-necesty, nepoužívat vůbec. Tedy kromě vlaku, ale ten nakonec není jen trampský. Proto nás asi poslouchá publikum širšího ražení, ne jen trampové. To
samozřejmě nebylo z mé hlavy, ale z hlav folkových kritiků... Cowboy: Opravdu nás to hodně překvapuje... Jirka: Ta kritika jde víceméně od našich vrstevníků nebo od lidí z kapel na naší úrovni a to mě docela zaráží. Bruml: My nekritizujeme vůbec a ani nebudeme. Zaslechl
jsem i takové hlasy, že jste sice trampská kapela, ale nejezdíte ven... Viki: Nedávno jsme s Cowboyem, Ájou a Brumlem byli na perfektním vandru v Oderských vrších. Cowboy: Nejsme už z těch, kteří jezdí každý týden, taky jezdíme hrát a máme rodiny. Když to vyjde jedeme. Hodněkrát za rok. Co
plánujete letos? Kde vás můžeme v létě slyšet? Cowboy: Začíná to Zahradou, potom festival Na pomezí, Tišnov, Lipnice nad Sázavou, Český Krumlov, Mohelnický dostavník, dvakrát na Slovensku, na Ozvěnách Porty v Rožnově pod Radhoštěm a na podzim se rozjedou naše Tóny cest. Bruml: Chceš vidět náš kalendář? Jistě,
mohl bys ho, prosím, ukázat tady na diktafon, ať z toho mají něco i čtenáři?
..... Děkuji. Vaše
pravidelné večery Tóny cest dobíhají do první třicítky, Trampský guláš
byl šestý a časopis Cesty došel k tisící stránce. Jak stíháte
organizační věci kolem? Cowboy: Guláš je pohodový, je jednou za rok. Horší jsou Tóny cest, které jsou pravidelně měsíčně a na každé se snažíme mít novou písničku, pokaždé trochu překvapit třeba jinou výzdobou, jinou výstavou, jiným programem, jiným hostem (vícekrát vystoupila vlastně jen skupina BG styl, se kterou vždycky zahajujeme sezónu). Viki: A Cesty – to je aktivita Zajace. Bruml: Podstatné je, že se tím dobře bavíme. Nebereme to jako práci, úkoly si rozdělíme, každý udělá co ho baví a zvládne se to. Jirka: Škoda, že se tím tak nebaví moje manželka... Bruml: Ona je ale v podstatě taky ráda, protože než se s náma Jirka seznámil, tak byl vagabund, ochlasta a ... ...a
teď je Objev roku! Trampská
muzika se v poslední době víc prosazuje – je to i tím, že se
vytratila normální obyčejná písnička, kterou by si lidi mohli zazpívat? Cowboy: To určitě. My máme v repertoáru jak ty písničky jednoduché, které si může zpívat každý, i pár těch složitějších... Jirka: ...které neumíme zahrát ani my. Bruml: Muzikanti, kteří umí špičkově hrát musí mít své sólo, každý se chce ukázat a když je členů pět, tak je to dlouhé než se každý předvede a říká se tomu projekt. To může být nudné a pak je kolikrát lepší krátká píseň. Spousta
kapel po Listopadu 1989 začala pošilhávat po profi úspěších muzikantů,
kteří se prosadili... Bruml: Myslím, že je poznat když to někdo dělá proto, aby se prosadil a stal slavným. Lidi to cítí. Jirka: Určitě je dobře, že je pár kapel, které spolu umějí jednat a jsou rády když si můžou společně zahrát. Bruml: Skončí oficiální hraní, pak si sedneme a hrajeme s ostatníma, tam jde asi o tu písničku a muziku. Považujete
za důležité být označováni za trampskou kapelu? Cowboy: Cítíme se hlavně jako trampové hrající písničky. Bruml: Kdyby se trampská otázka rozebírala, tak stejně skončíš u toho, kdo je to a co je to tramp. Těch diskuzí už bylo tolik a nikam to nevedlo... Tony:
Tempo di vlak je ale trampský název... Cowboy: Možná pro zasvěcené... Jirka: Budeme hrát pořád stejně ať se to bude jmenovat trampská hudba nebo folk...ať si tomu říká každý jak chce. Ze
které ceny jste měli největší radost? Jirka: Asi z finále Moravského vrabce. Byla tam kvalitní porota, to jsme koukali. Bruml: Pak z těch cen, kde hlasujou lidi, to je obrovská věc. Cowboy: U poroty to znamená, že se líbíme pěti lidem, ale když člověk po Zahradě vidí, že mu dá hlas přes pět stovek lidí... Viki: ...to je obrovská radost Bruml: Jsou to dvě takové pochybnosti. Jestli to hraješ dobře a jestli se to líbí lidem. Z pozice, že hraješ dobře – Moravský vrabec a z pozice lidí – Krteček. Viki: Samozřejmě teď i Objev roku, to je taky úžasná věc. Chtěli
byste na závěr sdělit nějakou hlubokou myšlenku? Tony:
Nechci vám do toho kecat, ale měl bych takovou hlubokou myšlenku – ten
Puchejř, to je naprosto skvělej časopis... Cowboy: Mám ho zrovna v autě... Nějak
se ti viklalo sedadlo, že? Bruml: Vy jste s tím Puchejřem konkurence Cestám, to psali v jednom celostátním časopisu. Tony:
Se Zajacem jsme to vzájemně zkonzultovali na Trampské notě a pobavili jsme
se. Lidstvu
chcete něco vzkázat? Viki: Pěkné léto. Jirka: Pěkný podzim. Bruml: Pro jaký je to vlastně časopis, že máme něco vzkázat lidstvu?
Pro Puchejř se ptal Belmondo P.S. Vítězný Klíč se ke svým pravým ostravským majitelům přece jen dostal. Tony ho nakonec z té kapsy sám rád vytáhl.
Rozhovor o Tempu di vlak s Cowboyem Dodnes považuju za „prima den“ onu podzimní středu kdysi před pěti lety, kdy jsem si poprvé pustil z kazety záznam několika písniček jakési naprosto neznámé trampské kapely z Ostravy. Ne, že by to, co jsem slyšel, bylo zcela dokonalé, ale pořádná stopa poctivé písničky, textové i interpretační upřímnosti a nadšení lezly z nahrávky na všechny strany. Od té doby se už samozřejmě hodně změnilo a Tempo di vlak se z nadějné začínající kapely posunulo přes období vítězství všech možných i nemožných soutěží a anket až ke své dnešní pozici – jedné z nejlepších kapel trampské scény. Píšu-li trampské scény, dopouštím se nepřesnosti, jelikož kapela má své příznivce v řadách posluchačstva značně širších. Po dvou letech se jim podařilo vydat už druhou desku, jejíž celkové vyznění je zase o kus živější. A na pódiích je právě ona živost a dynamika slyšitelná velmi zřetelně. Tempu se podařilo nejen zazářit, ale udržet se v zájmu diváků a to je výkon nejúctyhodnější. A sluší se dodat, že Ája, Viki, Cowboy, Bruml a Jirka jsou i pohodoví lidi, se kterými se potkávat je záležitostí velmi příjemnou. Rozhovor jsem vedl s kapelníkem Robinem Hillem Cowboyem. Odkud pochází pojem „tempo di vlak“ je obecně známé, já bych se chtěl zeptat jak se k tak zajímavému názvu dostala vaše kapela? Hledali jsme název na zkoušce u nás doma, což je v domečku u vlakové trati. Projel vlak, „tempo di vlak“ padlo do éteru a uchytilo se. Kam kromě „ryvolovek“ nejraději saháte pro inspiraci? My spíš saháme do svých srdcí, duší, do toho, co prožíváme. Nevím jestli se dá říct, že saháme takto pro inspiraci. Člověk je samozřejmě trošku ovlivněný, ale naše písničky jsou o tom co prožíváme. Kdy jste si poprvé uvědomili, že máte vlastní publikum, které si zpívá vaše písničky s vámi? A jaký to byl pocit? Přesně to nevím, ale nejspíš na našich pravidelných koncertech, na které chodí někteří lidi trvale. Nejspíš to bylo znát po vyjití první desky. Pocit je to úplně úžasnej. Poprvé jsme si říkali „ty jo, viděl jsi to, oni to znají, to není možné“. A příjemně nás překvapili diváci na Samsonově Muzice, kde jsme je vůbec neznali a zpívali taky. Založení kapely, hraní od malých až po velké muzikantské akce, rozjetí vlastních večerů v Ostravě, postupy do finále i vítězství takřka ve všech soutěžích a anketách, vydání desky, za dva roky další deska. Prostě ideální cesta. Taky se ti tak zdá? Všechno plynulo aniž jsme si to vůbec uvědomovali. Začali jsme před pěti lety a když to tak rychle vychrlíš, je to neuvěřitelné. Nikam se nedereme a pořadatelé nás zvou. A vlastní pořady – kolem nás bylo hodně lidí, kteří o to stáli a na nich jsme stavěli, takže jsme od začátku měli zázemí. Měli jste chuť někdy s hraním úplně praštit? Možná i jo. My jsme původně ani nechtěli začít pravidelně hrát a vystupovat. Sešli jsme, abychom secvičili pár písniček, abychom si zahráli na slezinách nebo na horách. To „větší“ hraní z toho vzešlo samovolně. Cíleně založit kapelu, aby byla nejlepší, to by se člověk nedostal nikam. Kdo drží kapelu v krizi a míváte vůbec krize? Občas jsou nějaké přeháňky, ale velké krize vyloženě ne. Řešíme je obvykle během cesty na nějaké hraní v autě. Z auta se totiž nedá nikam utéct. A každý problém se řešit musí. Žádný vztah, který trvá pět let nemůže být v situaci, kdy není co řešit. Navíc máme každý své zájmy, takže spolu pořád nejsme. Takže si odpočineme a pak se na sebe těšíme. Spousta lidí tvrdí, že má na všechno málo času. Čas je relativní a každý ho má tolik, kolik si ho udělá. Jaký vztah máš v vašim dvě deskám? Která je povedenější? Já za sebe mám k oběma dobrý vztah stejně. Asi jako k dětem, taky nemůžeš říct, které je lepší. To se nedá rozlišovat. A my si za svýma písničkama stojíme... Vydá za další dva roky Tempo di vlak třetí desku? Jestli za dva roky to nevíme... Občas z legrace u nových písniček říkáme, že jsou ze třetí desky. Jestli to bude za dva, tři, čtyři,... nikdo teď neví. Nemáme plán, že každé dva roky musíme mít novou desku. Když možnost vydání je, chce se nám a máme písničky, tak je to dobré a jsme rádi. Nejkurióznější akce, na které jste hráli? Asi by byly i jiné, ale mně se líbilo hraní v historické tramvaji, ve které jsme projížděli celou Ostravou, muzika zněla z reproduktorů ven a propagovali jsme desku a Klimkiovické kytarobití. Není příliš únavné každý měsíc rozjet vlastní komponovaný pořad s hostem a programem nejen hudebním? Jak se to dá zvládnout? Někdy to náročné je. Hosty domlouváme společně se Zajacem (Mirkem Dudou). Pokaždé chystáme jinou výstavu, vymýšlíme něco jiného. Ony tak vznikají i nové písničky, máme kde hrát a tlačí nás to. Kapela, která nemá vlastní scénu vystačí tři, čtyři roky s repertoárem a my se snažíme mít dost písniček, aby se daly střídat. Nutí nás to. Pořadů už bylo 42 a písniček máme vlastně kolem čtyřiceti. CD Tajná přání je multimediální deskou, ze které lze vyčíst a vykoukat o vás prakticky každou informaci. Chybí ještě něco dodat? Snažili jsme se, tedy hlavně Bruml, aby tam bylo vše, co člověk chce - dětství, zákulisí, natáčení desek, všechny akce, kde jsme hráli, fotky. A co tam není? Třeba to jak jezdíme na hory, ale to jsou vlastně naše akce. Kde jste hráli nejdál a co vůbec cestování? S cestováním je to problém největší. Nejdál jsme jeli hrát asi do Božíčan u Karlových Varů. Dál už to v té naší zemičce z Ostravy nejde. Špatně se to stíhá, třeba do Prahy to máme čtyři hodiny...a ráno musíme do práce. Aspoň, že na Zahradu do Náměšti to máme blízko. Největší úspěch Tempa di vlak? Většina lidí by asi myslela nějakou cenu, třeba Krtka, ale to až tolik neznamená. Víc znamená, když si lidi s námi zazpívají, koupí si desku, pošlou SMS, mail nebo dopis a to je asi ten největší úspěch. Nejde přece jen o úspěchy v podobě cen. Milan Belmondo Plch Osudové okamžiky v Tempo di vlak - prohlédněte si jejich zaručeně poslední fotografii
Recenze CD Tajná přání Rok vydání: 2004 Vydavatel: Ji-Ho Music Žánr: trampské písně Celkový čas: 48:32
Zatímco své první album natáčelo ostravské Tempo di vlak těsně předtím, než se mu podařilo vybojoval snad všechny myslitelné festivalové trofeje, novinku Tajná přání nahrávalo jako etablovaná skupina, od které její fanoušci čekali hodně. Navíc stále existuje ono známé rčení o druhém albu coby prubířském kameni, který odhalí opravdové kvality interpreta. Pojďme se tedy podívat, nakolik Ostravané obstáli v konkurenci současného „trampského trhu“. Na první poslech zní deska velmi svěže. Chválím silné melodie, které si posluchač-tramp snadno zapamatuje, může zapsat do cancáku a zpívat u ohně (například Zlatý déšť by klidně mohl zlidovět). Hlasy členů kapely k sobě dobře ladí, pěkné vokály slyšíme například ve Velkých plánech nebo ve Snech (zatímco v Příběhu starých kamenů zpěv trošičku pokulhává). Za pochvalu stojí také swingový doprovod v Poslední naději nebo ve Ztraceném údolí (krásná kytara). Je však i co vytýkat. Především kmenoví textaři Tempa se stále nedokážou vyhýbat obráceným přízvukům (Příběh starých kamenů, Tajná přání), trochu úsměvně působí ve Ztraceném údolí obecná čeština hned vedle moravismu („ohniště co všude byly“ – „co zme zpívali“). Pavel Zajíc, který kapele věnoval píseň Sny, potvrdil své umění napsat zpěvnou gradující melodii, avšak jeho text patří k nejplytčím na albu (včetně zprofanovaného rýmu sen/den). Tempo di vlak navazuje na tu nejlepší tradici českého trampského zpívání a hraní. Ve zmíněných swingovkách se samozřejmě inspiruje bratry Ryvoly, vokály v Poslední naději evokuje Pacifik, v závěrečné folkové Lodi na sever mi v uších zní Žalman. Z každého z těchto velikánů si Ostravané vybírají něco a inspirují se, aniž by kopírovali. Výsledek je slušný, i když k nejlepším momentům všech zmíněných má zatím daleko. Všimněte si mimochodem, že jsem většinou našel pozitiva i negativa u stejných písní. I když mne osobně si Tempo získalo spíše svižnějšími skladbami, musím říct, že Tajná přání jsou poměrně kompaktní album bez výstřelků v pozitivním či negativním smyslu. Obstáli tedy ostravští trampové v konkurenci? Nejprve bychom měli odpovědět na otázku, zda vůbec nějaká konkurence existuje. Vzhledem k zániku Magisonu, k žánrovému rozptylu Lístku a k orientaci Falešné karty především na tradičnější vokální projev u nás neexistuje jiná podobně „pravověrná“ a současně dynamická mladá kapela. Konkurence však rohodně existuje v širším slova smyslu, tedy v rámci celé „mladé“ folkové scény. Na velkých festivalech Tempo dokázalo, že oslovit umí. Nyní ukazuje, že má dost písniček i na druhou desku, a já věřím, že se dočkáme alb dalších – minimálně stejně dobrých. 16.12.2004 Milan Tesař TAJNÁ PŘÁNÍ SE OBVYKLE SPLNÍ Obě větve trampské muziky se již pěknou řádku let ubírají ve vyjetých či vyšlapaných kolejích na hudebních půdorysech daných předchůdci klasickými i moderními.Čas od času někdo v rámci vývoje či zrání konverguje k folku, country či bluegrassu a čas od času se někdo z těchto hudebních oblastí vrátí zpět. Hlavní důraz se v této části muziky klade důraz na opravdovost a prožitek a v rámci toho i leccos toleruje. Zdá se, že na nějaká překvapení moc prostoru není. Tempo di vlak nemá tolerance zapotřebí, o čemž svědčí i to, že u této kapely nastal celkem vzácný jev shody odborné a laické části publika. A nenastal náhodou. Inspirace ryvolovkami je samozřejmě patrná, ale je také patrné vlastní zpracování této inspirace a přetavení do výsledné podoby. Mnozí jiní ryvolovky prostě kopírují, Tempo di vlak na ně navazuje a rozvíjí je. Já vím, pro někoho nemusí být rozdíl takto napsán patrný, po poslechu si ale myslím, že vše bude jasnější. Tempo di vlak si neklade žádné vysoké cíle, písničky směřují tam, kam i jiná trampská díla – tedy k táborákům, do posledních vagónů vlaků a ne neformální setkání u kytary. Na první pohled neřeší žádné velké události, ale paradoxně, při zamyšlení nad prostými texty nás řešení takových velkých věcí může napadnout. Příběh starých kamenů nebo Ztracené údolí jsou spíš popisem než příběhem, a pokud příběhem, tak příběhem velmi osobním, a už vůbec nenabádají k hrdinství, ale můžou vzbudit odvahu k takovému hrdinství (a o něm pak někdo jiný napíše písničku, kde v textu bude slovo „hrdinství“ nejméně 10x – ale to už je jiný příběh). Síla Tempa di vlak i na tomto CD je právě v týmové práci – nedá se říci, že by někdo z kolektivu vyčníval, instrumentačně nebo pěvecky, v dobrém nebo špatném. Obtížně se mi hledal hit, pokud bych nastavil jiné kritérium než rychlost písničky a výrazný refrén, ale nenašel jsem ani písničku, o které bych mohl napsat, že mohla na CD chybět. Při procházení textů mě napadlo, že v prostotě je nejen síla, ale i určitá jistota, že se neklopýtne o krkolomné, leč prázdné výrazy. Některá témata jsou zpracována možná až příliš tradičním způsobem – písnička Nádraží s veršem „mý srdce prázdný je jak nádraží“ vyvolá asociaci nejméně na 3 své předchůdkyně, zato třeba už zmiňované písně Příběh starých kamenů nebo Ztracené údolí zpracovávají dosud nevyčerpané úhly pohledu. Jistá nostalgie, textová i hudební, se táhne celým CD, ale není v ní ani stopa lítostivosti či chmurných vizí nebo naštvaných obrazů – celé CD vyvolává – alespoň ve mně – atmosféru téměř zimního podvečera, kdy zatažená obloha (Dopisy z luk) se těsně nad obzorem v okamžiku západu slunce protrhne (Jarní pozdrav) a to slunce ukáže, že tu je, a že svítí, i když momentálně vládnou mraky (V protisměru) . No a takhle nějak to vypadá i s trampskou muzikou, pokud se vydá směrem Tempa di vlak. Na CD najdeme pěkných 17 písní v celkové délce skoro 50 minut,většinou z pera R Hilla nebo dvojice Donath/Donathová, přispěli i V.Konopas nebo P.Zajíc a kromě toho spoustu obrázků k prohlížení a informací ke čtení – docela by mě zajímalo, co dá skupina za nové informace na příští CD… Miloš Keller
|
