|
Ostrava |
|
|---|
CD
PRO LISTÍ .....
|
Jak se točilo CD … pro listí (Ája) Dvě hodiny před půlnocí vjíždíme s Viki do Vyššího Brodu, městečka nedaleko Českých Budějovic. Za námi únavná cesta v dešti s protivnými obřími kamiony v protisměru. Na místním náměstí už nás čeká Cowboy a v útulné hospůdce zbytek Tempa a pár lidiček, kteří budou mít spolu s námi tohle všechno na svědomí. Kolem půlnoci se přesouváme do jednoho z domů nedaleko odtud. Ten dům je zvláštní tím, že místo sklepů v něm lidé mají nahrávací studio. A nejen to. Součástí je taky ubytování v příjemném 1+0 (patrové postele, rozkládací gauč, televizor, sprchový kout a kuchyňský minikoutek, ve kterém po tři dny šéfoval kapelní kuchař Jirka, pečující vzorně o naše hladové žaludky. Je středa ráno a nám je jasné, že teď už jde definitivně do tuhého. Bruml, Cowboy a Jirka nahrávali od neděle nástroje a teď je třeba přidat k tomu naše hlasy. Jirka je v pohodě, protože nezpívá, tudíž má hotovo a provokuje svou neskrývanou radostí, že teď si tady užije dva dny zasloužené dovolené. Je tedy ostatními zvolen kapelním kuchařem a psychologem, aby nám tady nezlenivěl u sledování televize. Tak začínáme. Nejdříve se do některých písniček nahrály flétny a hned potom přišly na řadu vokály. Jako první se urodila písnička Cesty zpátky. Docela nám to šlo a tak jsme se s chutí pustili do Duhových svítání. Jenže… Jak se říká, každý den není neděle, a ani my ji v tenhle den zřejmě neměli a trošku jsme se na „Duhovkách“ zasekli. Zkušeňáci z režiserské kabiny se shodli na tom, že nemá cenu nás mučit a tak byla celá tahle záležitost odložena na některé z příštích rán. My holky jsme si ještě v pozdních večerních hodinách troufly na Poslední vlak Čtvrtek byl vskutku plodný a nám se podařilo nazpívat Pro listí, Půlnoční nádraží, Vánoční, Jackovi, Línej vlak, Kolejí pár, Príma den. Když kolem desáté večer nakoukl do studia Jirka s dotazem:“Kolik?“, mohla jsem bez jednoho ukázat všechny prsty na obou rukou. Zaslouženě jsme si všichni v pokročilé noční hodině dali výbornou pizzu a pak do dvou do rána poslouchali muziku, kterou nám s obrovským nadšením pouštěl Honza. V pátek jsme hned začerstva zvládli Duhová svítání a mohli si do seznamu připsat taky Konec léta, Než se rozední a Pláň bez konce. Na téhle písničce jsme pracovali ještě v sobotu ráno. Když byla hotová, koukl Honza na své displeje, zakroutil hlavou a prohlásil:“Minuta, třináct sekund a tolik dřiny. A teď si představte, že si to lidi doma pustěj a myjou u toho nádobí …“ V sobotu vládla mírná nervozita, protože všem bylo jasné, že do večera musíme zvládnout Podzimní tón, Poslední dráhu, Zimní a Zamrzla láska. Když bylo nejhůř, vyhlásil Honza povinnou hodinovou vycházku k řece a jak bylo vidět, moc dobře věděl, proč to dělá. S vyvětranou hlavou a ušima se nám zpívalo mnohem líp a únava byla ta tam. Pak najednou zaznělo do studia to slovíčko – hotovo – a nám najednou došlo, že už je vlastně konec. Je třeba zmínit se o tom, že po celou dobu natáčení vládla ve studiu atmosféra vskutku rodinná, že na nás Honza Friedl s Pavlem Zajícem byli nesmírně hodní, protože jim bylo jasné, že už z nás stejně víc nevymáčknou. A že jsme se snažili, dokazuje i to, že na nás nemuselo být použito hrubého násilí. Svědčí o tom i některé záznamy z mého natáčecího deníku.
Při natáčení písničky Pláň bez konce: Pavel Zajíc:“V tom třetím řádku někdo plave a jestli se to teďka nezlepší, tak budeme zjišťovat KDO!“ Bruml:“Zlepší, slibuju!“ Když jsme snad po dvacáté přezpívávali část jedné z písniček, ozval se odvedle medový hlas Pavla Zajíce:“No vidíte, je to zase o něco lepší, světla Las Vegas už jsou vidět v dálce, pomalu se tam blížíme!“ Honza:“Tak to zazpívejte.“ Tempo sborem:“Celou?“ Honza:“No, já nevím, jestli tam chcete mít jenom půlku, tak můžete klidně nazpívat jenom půlku!“
Honza:“Hele, Robine, ty zpíváš to - přichází, když slábne létu dech…?“ Cowboy:“No, ale jenom trošku.“ Po téhle odpovědi se Honza dožadoval vysvětlení, jak se zpívá - jenom trošku. V písničce Než se rozední se zpívá: … a za tebou zaržál kůň. Při natáčení jsem zjistila, že končím tenhle řádek jindy, než ostatní. Protože jsme to nějakou chvíli řešili a tudíž zdržovali, Honza to nevydržel, zmáčknul knoflík a vyslal k nám do vedlejší místnosti dotaz, o čem že to diskutujeme. Na to Bruml odpověděl:“Ája neví, kde končí kůň.“ No a když se nám jednou už hodně dlouho nedařilo, ozvalo se od režiserského pultíku:“Tak, a teď už to zazpíváte nebo Vás zabiju. Ája
Pěkný koníček nebo tvrdá práce ?
Všimněte si reakce vydavatele při prvních tónech našeho CD (obr. vpravo)
Velmi důležitý byl i odpočinek. Pár
slov o radování (Miki Ryvola) - sleevnote k CD ...pro listí Čas
je spravedlivý v řadě věcí- mimo jiné v tom, jak se každý z nás,
ať chce či nechce, zvolna stává pamětníkem. Pamětnictví je šarže značně
háklivá, je třeba nést ji s pokorou a důstojně, lehce se z ní
sklouzává do trapného mentorování a hlásání takových nesmyslů, jako že
„za nás všechno bylo lepší..“ Druhým
pólem řečeného pamětnictví je nepříliš povzbudivý pohled na kmeta, jenž
se upoceně a politováníhodně snaží mluvit za mladé, přebírá komicky
jejich slovník i pocity v bláhové naději, že se snáze vemluví do jejich přízně.
(Někdo chytrý už řekl: stáří počíná tam, kde se člověk snaží
zalichotit mládí..) Takto nějak jsem
dumal nad čistým papírem, když jsem doposlechl tohle cédéčko. A najednou
mi došlo, jak miluju poctivou muziku. Pro
tu čistou radost z muzicírování, pro nevyslovitelné blaho, když to šlape,
když se v pravý okamžik ozve ten pravý brejk, když se povede pěkný
grif nebo vykoumaný hudební fór. Pro to šimrání na zádech ze šlapající
basy a pro ty prsty jak paličky na buben, když se hraje pátou hodinu a je to
kupodivu pořád lepší. Pro přirozenou a na výsost demokratickou toleranci
muzikantů při nekonečných sejšnech, miluju ta zjevená klubka hráčů, džemujících
bez ohledu na hudební či jinou příslušnost či škatulku. Mám k smrti
rád šírání nad ránem, když ubude kytar a zpěváků a zbylí vytrvalci se
mazlí s každým tónem, ta nepostižitelná jiskření, když se
domlouvají pohledem či mrknutím oka na nekonečných a vypiplaných závěrech,
když se vzájemně šokují nečekaným stoptimem a v té jedné zázračné
chvíli vypálí skvělý lauf, nad kterým druhý den marně koumají „jak já
to tam šmarjá včera v noci hrál..?“ Pamětník
ve mně si tenkým hláskem už delší dobu stěžoval, že nějak ubývá těchhle
hudebních posvícení. Pak jsme jednoho večera s Nezmary dokodrcali do
Ostravy a tam jsem potkal lidi, kteří ze mne tuhle skepsi rázně vyhnali.
Ocitl jsem se mezi svými.. „Tempo
di vlak“ není jenom určení tempa, kterým Wabi svým typickým způsobem
vysvětloval konsternované skupině Hoboes, jakým že to způsobem se bude
provozovat jeho nový opus (..jednou v rytmu motoráčku, podruhé po způsobu
hřmícího šnelcuku..). „Tempo
di vlak“ je především trampská kapela a záviděníhodné skupenství lidí,
kterým je třeba věřit a trochu závidět vše do čeho se pustí. A
dělají toho požehnaně. Trampují po souši,
vodě, skalách i bažinách, vydávají vynikající, neukecaný, čtivý a
opravdu trampský časopis Cesty, organizují pořady Trampský guláš a Tóny
cest a za těch pár let existence skupiny obrazili mnohá pódia, odkud občas
přivážejí i nějakou tu trofej. Výčet jejich aktivit samozřejmě není úplný
- hejno dětí kolem nich mě přivádí k otázce, kde berou čas na určité
nemuzikální činnosti. Hlavně
však tihle lidičkové skládají, hrajou a zpívají písně, z kterých
je cítit skutečný prožitek, ve kterých není kalkulace a faleš. Písně
s nápaditými melodiemi a harmoniemi, s texty, které se ke slečně
češtině chovají dvorně, neokázale, leč vtipně a důmyslně. Zní jim to
barevně a svižně, z jejich muziky necítíš tu protivnou oprsklost a lacinou
suverenitu některých „profi skupin“. Svým textům věří a z nahrávek
je to slyšet- jak by ne, oni je mají prosněné a prožité. To nejsou omšelé
trampské rekvizity, poskládané do nějakých říkánek. Mají i slušnou zásobu
autorů, kteří očividně nepíšou z musu, ale z radosti. Takhle
jsem tedy našel „Tempo di vlak“ a jsem tomu rád. Já vím, řeknete si,
starej hobo, trochu zaujatej a drobet nekritickej.. Ale
nedivte se- potkal jsem se s trampy, hobousáky, muzikanty, zpěváky..
Potkal jsem- v neposlední řadě- hodný a slušný lidi.
Pamětník se ve mně zaradoval. Přeju
vám stejnou radost při poslechu písní skupiny „Tempo di vlak“. MIKI
RYVOLA
Vpředu, vzadu, uvnitř. Pozor uvnitř je i zpěvníček!
... PRO LISTÍ
|
